Toulky, vzpomínky a příběhy - část 1: Na Slupi (Nové Město)
Z nároží ulic Na Slupi a Svobodova, od rodného domu Blanky Kovaříkové, se na první toulce plné vzpomínek a příběhů vydáme k nádraží Vyšehrad a dojdeme k železničnímu mostu. Při cestě zpět od Vltavy se zastavíme u někdejší tiskárny Unie, dojdeme ke škole v Botičské, připomeneme si zaniklé Divadlo Na Slupi a vycházku zakončíme na Albertově.
Vycházkové trasy v Encyklopedii odpovídají sérii videodokumentů, v tomto případě Toulky Prahou 2 – vzpomínky a příběhy, 1. díl: Na Slupi. Autorka Vám v nich vše vypráví osobně. Doporučujeme ke zhlédnutí. Zde v Encyklopedii se zase můžete zahloubat do podrobností v jednotlivých encyklopedických heslech, která se vztahují k objektům a osobnostem zmiňovaným na jednotlivých zastávkách. Budeme je postupně doplňovat.
Další povídání již nechme na autorce, která vás ZASTÁVKAMI vycházky provede.
Zastávka 1: Rodný dům Svobodova 144/4
V tomto domě, na nároží ulic Svobodova a Na Slupi v Podskalí, jsem strávila prvních 15 let svého života (1961-76), z arkýřových oken nahlížela do postelí pacientů v Revmatologickém ústavu založeném Františkem Lenochem. Teprve po letech jsem se dozvěděla, že zde v domě kdysi vyučovala balet Jelizaveta Nikolská (1904-1955), slavná, původem ruská, primabalerína Národního divadla. Ty stěny byly baletem tak nasáklé, že jsem netoužila po ničem jiném než být také baletkou, a tak jsem chodila jako dítě do baletní školy v Hlaholu k primabaleríně Zdence Zabylové (1903-1983), která Nikolskou zažila a dokonce s ní v některých baletech alternovala. Secesní dům ve Svobodě č.p. 144 byl postaven v roce 1907 a jeho součástí byla odnepaměti hospoda Pod Vyšehradem. Říkalo se o ní, že byla místem schůzek galérky, zvlášť kapsářů, kteří si vytipovávali oběti lupu hned vedle na Vyšehradském nádraží.
Zastávka 2: Vyšehradské nádraží
Vyšehradské nádraží pro mě bylo od malička důležité svou atmosférou a malebností a vůbec mi nevadilo, že tu za mého dětství už vlaky nestavěly. Autorem nádražní budovy je patrně známý architekt Antonín Balšánek – budova vznikla jen o malinko dřív než můj rodný dům – i když nádraží tu fungovalo již od roku 1872. Před pár lety jsem našla paní Bohunku Blažkovou, která na něm vyrůstala ve 30. letech minulého století – její tatínek byl výpravčí a rád fotil. Díky tomu si můžeme představit, jak bylo nádraží krásné. Zdobily ho sochy od Karla Nováka (1871-1955), který si později pořídil ateliér také u kolejí v Nuslích v Čiklově ulici a tam před pár lety Vojtěch Haluza, osvícený majitel stavební firmy, jeho ateliér vzkřísil a vytvořil Uměleckou zahradu i se všemi plastikami lvů a čápů, kteří kdysi stáli na nádraží a lemovali parčík s fontánkou a pískem vysypanými cestičkami.
Zastávka 3: Železniční most
Ráda jsem po něm chodila, pozorovala řeku, a když zrovna po mostě projížděl vlak, hrozně, až strašidelně to dunělo a dřevěná podlaha se pod nohama otřásala. Most mám navždy spojený s fotografií Dagmar Hochové z roku 1960, na níž jsou zachycena dvojčata v rádiovkách. Dlouho jsem si myslela, že jde o chlapce, ale ve skutečnosti to byly holčičky Jana a Jitka Šimáňovy. Nešlo o žádné náhodné děti, s nimiž se fotografka potkala, ale o dvojčata ze sousedství na Ořechovce, kde tehdy ještě paní Hochová bydlela, a ona je znala a fotila prakticky od jejich narození. V roce 2008 jsem měla to štěstí, že jsem všechny tři o tom dávném focení i celoživotním přátelství vyzpovídala.
Zastávka 4: Tiskárna Polygrafie
Za mého dětství se tiskárně na rohu Svobodovy ulice a Na Děkance říkalo Polygrafie, ale původně to byla Unie. Patřila České grafické akciové společnosti, která měla ve znaku orla a její stavba byla dokončena v roce 1907, tedy v podobné době jako můj dům a Vyšehradské nádraží. Tiskly se v ní krásné barevné knihy, určené především na export a my jako děti jsme si běhaly na dvůr pro kazové desky knih nebo jednotlivé stránky a měly jsme z úlovků obrovskou radost. Tady na tom tiskárenském dvoře se zřejmě zrodila moje láska ke knihám a psaní. Nevadí mi, že je z tiskárny dnes hotel, protože byl objekt citlivě renovován a dostal novou náplň.
Zastávka 5: Základní škola Botičská
Základní škola Botičská byla založená v roce 1885 a původně se jí říkalo Na Hrádku. Chodila jsem do ní v letech 1968-76, kdy ji vedl spravedlivý ředitel Josef Karban. Byl milovník fotbalu a zasadil se o to, že se mu vybraní žáci v tzv. fotbalových třídách mohli věnovat za odborného vedení profesionálních trenérů. Mezi nimi byl i Jan Potměšil, dnes skvělý herec, který rád vzpomíná, jak s kamarády po obědě chodil na trénink na dnes už zaniklé hřiště Slavoje Vyšehrad. První tři roky jsem chodila naproti do budovy tzv. školiček, kde nás učila přísná, ale spravedlivá učitelka Běla Pacovská. O přestávkách jsme mohli vybíhat na školní hřiště a protáhnout se. Na jeho konci stály dílny, kde jsme později měli pracovní vyučování.
Zastávka 6: Divadlo Na Slupi
Nikdy jsem v něm nebyla (od roku 1964 bylo už zavřené), ale slyšela jsem o Divadle Na Slupi vyprávět legendy. Vyšehradští si ho nechali postavit jako poslední dřevěnou arénu v Praze v roce 1925, střídali se tu ochotníci s profesionály. Své první působiště tu mělo Osvobozené divadlo a po něm se sem nastěhovalo divadlo Dada. Právě s jeho souborem tu své první ovace sklízela mladinká Jiřina Šejbalová v experimentální revui Dona Kichotka. Představila se jako zpívající herečka a dobře doplňovala civilní klaunství E. F. Buriana a dalších protagonistů. V divadle se hrávaly také pohádky pro děti a počátkem 60. let se tu uskutečnila pražská premiéra hry Jonáš a tingltangl, v níž se poprvé spolu na jevišti objevili oba členové autorské dvojice Suchý – Šlitr.
Zastávka 7-8: Albertov a zahrada Přírodovědecké fakulty
V dětství mi Albertov připomínal tajuplný ostrov, blikající modrými světly laboratoří a plynových lamp. Tady jsem ještě potkávala lampáře s dlouhou bambusovou tyčí, vážené pány profesory v bílých pláštích z výzkumných ústavů, mediky, spěchající do menzy nebo na přednášku. Paradoxně k monumentálním chrámům moudrosti vyrostla pro studenty v roce 1921 skromná dřevostavba s kamennou podezdívkou. Takzvaný studentský domov neboli kolej měl poskytnout především zahraničním vysokoškolákům zázemí pro studium. Po svém otevření kolej nabízela studovny, čítárny, přednáškové sály, klubovny, menzu, kavárnu, prádelnu, lázně a lékařské ambulance.
Když jsem prošla kolem bývalé zahrady alžbětinek až na konec ulice, čekalo na mě zahradnictví Bohumila Lehečky – oficiálně Brožkova genetická zahrada, patřící přírodovědecké fakultě. Založil ji v roce 1946 Karel Hrubý, který ji pojmenoval po průkopníkovi české genetiky Arturu Brožkovi. Zahradník Lehečka vynikl především ve šlechtění rajčat (pěstitelé znají jeho albertovské žluté). Za mého dětství tady Lehečkovi měli slepice, husy, králíky a obě jejich děti tu mohly dovádět jako na venkově. O kus dál se konala utkání na volejbalovém hřišti a tenisových kurtech, před Hlavovým patologickým ústavem se hrálo loutkové divadlo…
Chcete vědět více?
Další Toulky, vzpomínky a příběhy s Blankou Kovaříkovou v Encyklopedii
Knížky Blanky Kovaříkové:
- Po stopách krále Miroslava, Nakl. XYZ 2012
- Příběhy domů slavných, Brána 2013, 2. vydání 2019
- Nové příběhy domů slavných, Brána 2014
- Příběhy domů slavných i zapomenutých, Brána 2017
- Retro příběhy, vydala Euromedia Group 2020
Katastrální území
Datum vytvoření: 24.1.2021 18:07
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba
