Karel Novák (Nusle)

Karel Novák se narodil 8. 10 1871 v obci Lysice (severně od Blanska). Po vyučení pracoval jako řezbář ozdobných předmětů. ze slonové kosti a z mořské pěny. Vzdělával se ve večerním odborném kurzu na brněnské průmyslové škole, v roce 1890 pak na pražské Uměleckoprůmyslové škole. O rok později byl přijat jako řádný žák a studoval dekorativní modelování. Absolvoval jako žák sochaře a paleontologa Celestina Kloučka. Předtím studoval též u sochaře Stanislava Suchardy a navštěvoval odbornou školu pro figurální modelování na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Václava Myslbeka.

Nováka si profesor Klouček ještě v průběhu studia, v letech 1895 až 1896, zvolil za svého pomocníka při ornamentální výzdobě vnitřku novobarokní budovy Strakovy akademie. V roce 1896, se Novák stal řádným členem Spolku výtvarných umělců Mánes (1909 převeden mezi členy mimořádné). Novák udržoval celoživotní přátelství s dalšími výtvarníky, s nimiž se seznámil na Uměleckoprůmyslové škole.

Po završení studia dekorativního sochařství založil sedmadvacetiletý Novák spolu se sochařem Josefem Václavem Pekárkem sochařskou a řemeslnickou firmu, Uměleckoprůmyslový závod pro práce ornamentální a figurální. První prostory firmy měli oba společníci pronajaté na nezastavěné parcele ve Svobodově ulici č. 137 (proti železničnímu nádraží Praha Vyšehrad). Působnost firmy se brzy rozšířila téměř na celé území republiky Výtvarné práce pro vnitřní i vnější architekturu prováděl Novák pro stavitele a architekty ( Jan Kotěra, Antonín  Pfeiffer, Kamil Hilbert, Josef Fanta, Alois Čenský, Antonín Balšánek a Osvald Polívka aj.), na výzdobě se obvykle podílel s řadou dalších sochařů (zvláště Josef Václav Pekárek, Ladislav Šaloun nebo Čeněk Vosmík, jejichž sochařské návrhy také často ve své dílně zhotovoval; dále Quido Kocián, Josef Mařatka, Eduard Piccardt, Štěpán Zálešák) a malířů (například Václav Jansa, Karel Špillar, Karel Ladislav Klusáček, Josef Wenig).

K nejznámějším Novákovým vlastním realizacím dekorativní výzdoby pro architekturu se dnes řadí zejména reliéf alegorické figury na fasádě Kotěrova činžovního domu na Václavském náměstí (1900), ornamentální vlys fasády školní budovy ženského spolku Vesna v Brně (1902) , výzdoba fasády domu spisovatele Jaroslava Hilberta na nábřeží u pražského Žofína (1905), reliéf sv. Václava na fasádě budovy základníškoly v pražském Karlíně (1905), štuková výzdoba interiéru císařské čekárny v budově Hlavního nádraží (1907) , figury orlů na portále uvěrové záložny v Hradci Králové (1908), prvky štukové výzdoby v interiéru Smetanovy síně i na fasádě Obecního domu (1909) aj.

Na prosperitě ateliéru se významně podílel také kolektiv Novákových spolupracovníků, k nimž náleželi jak řemeslníci, štukatéři a modeléři (například Ladislav Kudrna, Antonín Zítek), tak sochaři a architekti (například Antonín Mára, Antonín Štrunc, Miloslav Tolar, Antonín a  Bohumil Waigantové), jimž firemní zakázky často umožňovaly prezentovat i vlastní práce.

V roce 1924 zakoupil sochař Karel Novák od Vyšehradské kapituly pozemek na úpatí jižní stráně Nuselského údolí mezi  Čiklovou ulicí (tehdy Sámova) a železniční tratí. Ještě téhož roku na něm vystavěl novou sochařskou dílnu, která se stala jednou z největších v Praze – Sochařství K.Novák (dnes Umělecká zahrada). V novém působišti zpracovával zejména modely velkých figurálních návrhů, k jejichž zhotovení začal jako jeden z prvních sochařů u nás používat pantograf (přístroj z kloubovitých spojených tyčí, umožňující přenášení rozměrů ve zvětšeném nebo zmenšeném měřítku).

K významným Novákovým zakázkám tohoto období náleží například nadživotní sádrová reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kafky (1924) nebo umělokamenná reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka (1927), kterými se oba sochaři prezentovali na Výstavě soudobé kultury v Československu při příležitosti desátého výročí vzniku republiky v roce 1928 v Brně. Pro řadu dalších výtvarníků vytvořil modely, podle nichž byly následně sochařské artefakty zpracovány, například pro sochaře Jakuba Obrovského, Albína Paláška, Karla Dvořáka. Novák spolupracoval i s dalšími sochaři, jako např. Josef Drahoňovský, Emanuel Kodet či Vít Španiel aj. Mezi prestižní zakázky náležel pak model památníku  Praha svým vítězným synům pro sochaře  Josefa Mařatku a architekta Bohumila Hypšmana (náměstí Pod Emauzy). Vedle reprodukčních prací včetně zhotovování četných kopií historických sochařských památek, se Novák v meziválečném období rovněž zabýval přípravou návrhů vlastních sochařských děl, mj. v oblasti secesního dekorativního sochařství.

Novákův umělecký závod s označením Sochařství K. Novák působil až do roku 1949, kdy po komunistickém převratu došlo ke znárodnění závodu. Novákovi bylo v této době sedmasedmdesát let, zanedlouho po zrušení ateliéru ho postihla vážná očí choroba, která způsobila jeho naprostou nevidomost. Zemřel v roce 1955 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let a pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Spočívá v hrobě 11-24.

Více o dalším vývoji areálu najdete v hesle Umělecká zahrada.

(Podle www.umeleckazahrada.cz, text Petra Šislera v úpravě Borise Hlaváčka)