Revmatologický ústav, Na Slupi č.p. 450/4

Historie:

Klášter katolického řádu servitů byl postaven v letech 1360 –1375, vedle kostela Panny Marie Na Slupi nebo také Na Trávníčku („in viridi“). Název vznikl podle zelených luk v údolí Botiče, na nichž byl kostel vybudován před rokem 1321, pravděpodobně Vyšehradskou kapitulou, ještě před založením Nového Města Pražského Karlem IV. Kostel od kapituly Karel IV. vykoupil, aby zde 24. března 1360 založil klášter servitů.

V husitském období, v roce 1420, byl klášter Pražany vyloupen a pravděpodobně i vypálen a ve zbořeništi bylo zřízeno odpaliště kamenů dvěma praky na vyšehradskou posádku. Celou dobu husitských válek byl klášter pustý. Až v roce 1436 se za podpory krále Zikmunda daří řád obnovit. Země české jsou však v rozvalinách a řeholníci zde těžce živoří. V 80. letech 15. století byl klášter přičleněn společně s kostelem ke Karlovské kanonii. Když v roce 1554 umírá zdejší převor Jan Bergman, klášter je opět opuštěn a je na hranici fyzického zničení.

Servité po bitvě na Bílé Hoře využili svého vlivu u vídeňského dvora k získání prostředků pro obnovu kláštera v Praze a jeho navrácení řádu, což se splnilo roku 1626. Uskutečnily se jen nejnutnější opravy. Až v 60. letech 17. století bylo rozhodnuto o větší rekonstrukci, a to po návštěvě generálního převora řádu. V roce 1710 bydlelo v klášteře 17 řeholníků. Oprava budov kláštera byla dokončena roku 1726.  Na začátku 18. století byl řád servitů u nás na vrcholu svého rozvoje, klášteru přibývalo příznivců i dárců.

V roce  1757 ,  během sedmileté války (1756–1763), byl však klášter opět značně poškozen. V následujícím období  osvícenství  panovala všeobecná nevole k evropskému řeholnictví. V Josefínské době byl novoměstský a staroměstský servitský klášter sloučen a sedm bratří žijících v té době Na Slupi bylo převedeno ke klášteru sv. Michala. Roku 1783 je klášter císařským dekretem zrušen a odsvěcen. Obratem je klášter převzat erárem a jsou v něm ubytováni dělostřelci. Inventář kostela byl přenesen k sousedním Alžbětinkám, které zrušeny nebyly, protože provozovaly nemocnici. V letech 1785–1792 sídlí v klášteře vojenský vychovávací ústav, potom je klášter pronajímán. Pak je dlouho prázdný. V letech  1822–1850  je zde opět vojenský vychovávací ústav. V té době je zbývající inventář kostela rozkraden.

V roce 1856 byla budova kláštera rozšířena a přestavěna pro potřeby Ústavu choromyslných v blízkých Kateřinkách.  Kostel je vysvěcen a hned od počátku roku 1856 jsou v kostele Panny Marie Na Trávníčku slouženy bohoslužby pro pacienty ústavu (pozn.: od roku 1995 je kostel v užívání pravoslavné církve, která jej pojmenovala jako pravoslavný chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice). V letech 1858 – 1863 probíhá významná rekonstrukce, podle plánu Bernharda Grubera.

20. století až současnost:

Další přestavba budovy bývalého kláštera se uskutečnila v roce 1910. Za druhé světové války byla do jednopatrové budovy v novogotickém slohu umístěna česká Dermatovenerologická klinika Všeobecné nemocnice a LF UK, která zde jako II. kožní klinika vydržela až do roku 1951, kdy byla vystěhována do areálu Všeobecné nemocnice.

V témže roce se do uvolněné budovy přesídlí revmatologické oddělení Thomayerovy krčské nemocnice, vedené prof. MUDr.   Františkem Lenochem (1898 – 1970, viz též ulice Fr. Lenocha), z něhož  14. listopadu 1952 dekretem ministra zdravotnictví je zřízen Výzkumný ústav chorob revmatických  (od roku 1992 Revmatologický ústav). Budova byla od samého počátku nedostačující, a proto část ústavu (ambulance) byla umístěna v prostorách nedalekého Balneologického ústavu UK na Albertově.

Prostory stávajícího ústavu se stávaly čím dál těsnější, a proto bylo rozhodnuto v roce 1982 řešit tuto situaci přístavbou nové budovy na jižní straně zmiňovaného kostela Panny Marie Na Slupi. Tato budova je spojená skleněným „krčkem“ k původní budově a má čtyři podlaží. V suterénu se nachází rehabilitace, sonografie, ambulance;  v přízemí ambulance, čekárna pacientů, rtg, recepce; v 1. nadzemním podlaží laboratoře; v 2. nadzemním podlaží pracovny lékařů a strojovna.

V roce 1982 zakoupil ústav objekt č. p. 451, klasicistně upravený barokní dům z r. 1811 podle projektu architekta Heinricha Hausknechta. Budova sloužila jako fara přilehlému kostelu. V roce 1987 byla zrekonstruována do dnešní podoby. Nyní je zde umístěna ústavní Lékárna u Revmatologického ústavu, seminární místnost a pracoviště ekonomicko-technického útvaru.

Výstavba nové budovy i rekonstrukce domu č.p. 451 byly projektovány PÚ VHMP, vedoucím ateliéru byl ing. arch. O. Steinbach, generální projektant ing. arch. I. Šuhajík. Stavba byla dokončena v roce 1985.

Zahradu, která naléhá na zadní část nové budovy, umístěnou do ulice Na Slupi, zdobí 4 sochy – Spytihněva, Přemysla Otakara II., Karla IV., Ferdinanda III., které vytvořil v letech 1845-1848 sochař Josef Max (1804 – 1855). Sochy byly určeny pro výzdobu východního křídla Staroměstské radnice. Na sklonku II. světové války radniční křídlo vyhořelo a poškozené sochy byly deponovány do Muzea hl. města Prahy. V polovině 80. let sochy zrestauroval sochař Radko Plachta. V roce 1985 byly přeneseny nad fontánu zahrady.

V letech 1992–1995 byla rekonstruována za provozu původní historická budova, v níž je umístěno klinické oddělení – lůžková část, ambulance klinických hodnocení, tělocvična, osteologie a vedení ústavu. V letech 2006–2007 pak proběhla komplexní oprava specializovaných laboratoří v nové budově.

V roce 2016 se uskutečnila I. část přestavby Centra léčebné rehabilitace v suterénu nové budovy –  vodoléčby, mechanoterapie, ergoterapie. Rekonstrukci prováděla akciová společnost DOMISTAV CZ. V následujícím roce se na přestavbě elektroléčby, sonografie a dalších ambulancí podílela společnost Pešek Servis s.r.o. V roce 2018 byla provedena oprava části střechy, vzduchotechniky, rozvodů chlazení, lékařských pokojů v podkroví historické budovy a archivu v suterénu. V následujícím roce 2019 opravila společnost IM – stav Praha s.r.o. fasádu č.p. 451 a hlavní, historické budovy.

V roce 2022–2023 dochází k zateplení budov v reakci na energetickou krizi. Ve stejné době jsou odvezeny Muzeem města Prahy k novému restaurování historické sochy Spytihněva II, Přemysla II. Otakara, Karla IV. a Ferdinanda III. vytvořené Josefem Maxem (1804–1855), které sem byly přeneseny z prostoru mezi okny novogotické přístavby Staroměstské radnice, když toto radniční křídlo na sklonku druhé světové války vyhořelo. Sochy deponované v Muzeu hlavního města Prahy zrestauroval v polovině osmdesátých let 20. století sochař Radko Plachta a přeneseny nad fontánu v areálu Revmatologického ústavu v roce 1985. 

(Zpracováno podle textu Jany Schwarzové, publikovaného na https://www.revma.cz/historie-ustavu)