Univerzitní areál Albertov (Nové Město)

Historie

I když se název Albertov původně vztahoval pouze k jedné ulici, pojmenované podle věhlasného lékaře, průkopníka antisepse, básníka a překladatele Eduarda Alberta (1841−1900), můžeme jej v širším smyslu chápat jako univerzitní čtvrť rozkládající se na území omezeném na severu Karlovým náměstím, pokračujícím přes Botanickou zahradu Univerzity Karlovy až po ulici Horskou na jižní straně a na východě uzavřeném ústavy Matematickým a Fyzikálním při ulici Ke Karlovu.

Hlavním podnětem k založení univerzitního městečka byla situace na pražské univerzitě na konci osmdesátých let 19. století. V roce 1882 se Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila na dvě samostatné školy, které si začaly klást nároky na nové prostory pro svou výuku a výzkum. Konkurence německého a českého univerzitního prostředí se odrazila i v podobě nové studentské čtvrti. Území Albertova se pro její výstavbu nabízelo hned z několika důvodů, kromě výhody blízkosti areálu Všeobecné fakultní nemocnice sehrály podstatnou roli dosud nezastavěné pozemky Na Slupi, jejichž část Karlo−Ferdinandova univerzita získala darem.

Toto heslo se nachází na herní trase Anthropoid v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Výstavba a popis

Počátek stavebních prací na Albertově se ale díky zkostnatělému úřednickému aparátu tehdejší monarchie odsunul až na počátek 20. století. Plány celé nové univerzitní čtvrti vypracoval v letech 1901−1902 přednosta místodržitelského odboru pro stavby pozemní Rudolf Vomáčka spolu s Augustem Kožíškem a Bohumilem Novotným. Za osu celého areálu zvolili ulici Albertov, která jej dělila na severní německou a jižní českou část. Většina staveb vyrostla ve dvou etapách. V průběhu prvního období, přibližně mezi roky 1904−1910, byly postaveny budovy v jednotícím historizujícím slohu převážně podle návrhů skupiny Rudolfa Vomáčky, Augusta Kožíška a Bohumila Novotného. Jednalo se zejména o budovy Fyzikálního ústavu (1905−1907), Matematického a Přírodovědeckého ústavu (1907), Hygienického ústavu (1904−1906) a Fyziologického ústavu − všechny pro bývalou německou univerzitu. Pro českou univerzitu Chemický ústav (1903−1905) a dnešní budovy Přírodovědeckých ústavů.

Druhá etapa výstavby Albertova realizovaná po roce 1910 vycházela především z návrhů architektů Aloise Špalka a Augusta Kožíška a jejími typickými příklady jsou Hlavův a Purkyňův ústav.

Myšlenka vybudování univerzitního campusu v okolí Albertova se nevytratila ani po druhé světové válce. Návrhy architekta Josefa Havlíčka z roku 1946 počítaly s rozšířením dosavadní studentské čtvrti až k Nuselskému údolí a směrem na západ až k břehům Vltavy. Součástí projektu byl i rekreační park, hřiště a bazény v Nuselském údolí. Ještě před rozdělením Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část vyrostla na území dnešního areálu budova Univerzitního přírodovědeckého ústavu č.p. 1594 ( Viničná 7), realizovaná v letech 1877−1879 stavební firmou Schön&Wessely podle návrhu Franze Písařovice. Budova obdélného půdorysu se dvěma vnitřními dvory, velkorysou neorenesanční fasádou a s obdélným vstupním vestibulem, jehož valenou klenbu podpírají pilíře s představenými polosloupy, sloužila na počátku 20. století německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity jako Fyzikální ústav. Na německé univerzitě působil v letech 1911-1912 i Albert Einstein, což dnes připomíná pamětní deska ve vestibulu Přírodovědecké fakulty, Viničná 1594/7.

Budova dnešní Přírodovědecké fakulty stála původně ve východní části bývalé zahrady České společnosti pro zvelebování zahradnictví. Od této společnosti koupila v roce 1897 zahradu Karlo-Ferdinandova univerzita a rozdělila ji na západní část, kterou obdržela česká vysoká škola, a na východní část sloužící německé sekci univerzity. Ve dvou následujících letech si obě na svých parcelách vybudovaly botanické ústavy, skleníky a zahradní domy. V dnešní Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty se zachovala neorenesanční budova Českého botanického ústavu z let 1887−1889 s kubizující přístavbou z let 1923−1924 od Antonína Belady. Zachoval se i původní český zahradní dům, v němž se dnes nachází studijní oddělení Přírodovědecké fakulty. Česká univerzita využívala pravděpodobně i původní skleník spolkové zahrady z roku 1882, postavený v historizujícím slohu se středovým pavilonem a kupolí. Jelikož však neunikl poškození při americkém leteckém náletu na Prahu v roce 1945, byl bezprostředně po skončení druhé světové války postaven nový skleník, jehož půdorys z valné části sleduje dispozici původního.

V letech 1913−1921 se součástí albertovského areálu stal Hlavův patologicko-anatomický ústav č.p. 2039 (spolu s Ústavem soudního lékařství a Bakteriologicko-sérologickým ústavem), pojmenovaný podle svého zakladatele, profesora Karlovy univerzity Jaroslava Hlavy. Budova se svou podobou jako první vymanila s historizující linie dosavadní albertovské výstavby, což dokazuje i její půdorys ve tvaru písmene „J“. Rovněž jako první ze staveb univerzitního areálu alespoň částečně respektovala svažitý terén univerzitní čtvrti. Její umístění a původní stavební dispozice vycházely z dílny Augusta Kožíška a Ludvíka Láblera, v roce 1916 však do projekčního procesu vstoupil Alois Špalek, který zredukoval neobarokní výzdobu průčelí s cílem zdůraznit tektonický organismus budovy založený na železobetonové konstrukci. Těmito úpravami se Špalek jednoznačně přihlásil k účelové moderně vycházející z architektova přesvědčení o prioritě funkčnosti lékařského ústavu. Vzhled budovy měl rovněž demonstrovat odmítnutí neživého typizovaného historizujícího stylu veřejných budov monarchie a příklon k podobě, jež by vycházela „z individuálního tvoření dneška“ (Špalek). Puristickou podobu má hlavně severovýchodní průčelí, z něhož vystupují v pěti osách prosklené poloválcové rizality se skleněnými kupolkami osvětlujícími jednotlivé pitevny ústavu, které doplňují pásová okna. Alois Špalek byl rovněž autorem zamýšleného, ale nakonec nerealizovaného klinického ústavu, který měl jako pendant Hlavova ústavu uzavírat ulici Albertov z jižní strany. Hlavův ústav je památkově chráněný od roku 1958.

Albertov se zapsal do našich dějin i událostmi charakterizovanými touhou studentů po svobodě a odvahou. 15. listopadu 1939 se zde konalo rozloučení s  Janem Opletalem, studentem smrtelně postřeleným při protestech proti nacistické okupaci. 17. listopadu 1989 se u příležitosti Mezinárodního dne studenstva a 50. výročí tragických událostí na Albertově konala manifestace, která pokračovala průvodem přes Vyšehrad až na Národní třídu. Brutální potlačení demonstrace odstartovalo Sametovou revoluci.

Od roku 2015 probíhá zatím poslední proměna. Podle projektu Kampus Albertov je připravována výstavba dvou nových budov vědecko-výzkumných center Biocentrum a Globcentrum.