Architektura historismu v Praze 2 (Vinohrady)

Historismus

Tento styl se obvykle dělí na romantický, přísný a pozdní historismus. Romantický historismus, spojený hlavně s novogotikou, se rozšířil od 1. poloviny 19. století do šedesátých let 19. století, přísný po polovině 19. století přibližně do roku 1880 a pozdní historismus byl typický pro dobu od roku 1880 do počátku první světové války.

Architektura historismu na Praze 2

Novogotickým tvaroslovím se vyznačuje nemocnici pražského obchodnictva, tzv. Kupecká nemocnice (1859–1860) v ulici Ke Karlovu čp. 458, navržená Vojtěchem Ignácem Ullmannem.

K přísnému historismu se již hlásí novogotická Zemská porodnice v ulici Ke Karlovu čp. 441, postavená v letech 1867 až 1875 podle projektu Josefa Hlávky z let 1863–1865. Novorenesanční průčelí má budova české techniky na Karlově náměstí, postavená v letech 1870 až 1875 podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmanna.

Historismus se pochopitelně objevil i na Vyšehradě. František Niklas byl autorem novogotického Nového probošství (1872–1874). Již od roku 1877 vznikal projekt Josefa Mockera na novogotickou přestavbu kapitulního kostela sv. Petra a Pavla, ale stavební práce se protáhly až do roku 1903.

Na Královských Vinohradech si nechal v letech 1870 až 1874 postavit podle návrhu Antonína Barvitia novorenesanční vilu Moritz Gröbe. Roku 1875 se Královské Vinohrady oddělily od Žižkova a následně nastal bouřlivý stavební rozvoj této obce, od roku 1879 města. Počáteční výstavba obytných domů měla téměř bezvýhradně neorenesančním charakter a k prvotřídním příkladům patřil dům sochaře Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548, postavený v letech 1874 až 1875 podle návrhu Antonína Wiehla i Jana Zeyera. Novorenesanční podobu měla původně i radnice na náměstí Míru, dokončená roku 1878. Kvalitních novorenesančních staveb však vzniklo daleko více a z mnoha můžeme uvést nájemní dům s lékárnou U svaté Ludmily na nároží Rumunské a Belgické ulice čp. 238 (1884).

V rámci regulace pozemků bývalé Svatováclavské trestnice a Podskalí uspořádala v letech 1885 až 1886 pražská obec soutěž, který vyhrál plán inženýrů Alfreda Hurtiga, Jana Heideho a Matěje Strunce. Došlo mj. k vytyčení nové komunikace, Resslovy, spojující Karlovo náměstí s vltavským nábřežím. Nová zástavba získala pochopitelně historizující tvarosloví. Novorenesanční bývalý městský špitál a chudobinec u sv. Bartoloměje od Josefa Srdínka stojí ve Vyšehradské ulici (1885).

Na Královských Vinohradech vyprojektoval Antonín Turek a Josef Franzl školu v ulici Na Smetance ve stylu manýristické novorenesance (1886–1888). Dále si vinohradští v letech 1888 až 1893 na náměstí vystavěli novogotický kostel sv. Ludmily, navržený Josefem Mockerem, a za tímto chrámem vyrostl v letech 1893 až 1894 Národní dům, vybudovaný podle projektu Antonína Turka v podobě pozdně renesančního italského paláce. V devadesátých letech 19. století pokračovala výstavba ve zderazské čtvrti, kde František Schlaffer a Josef Šebek realizovali na Jiráskově náměstí novorenesanční nájemní domy čp. 1772, 1773 a 1775.

V pozdním historismu došlo též znovuobjevení baroka a opět se vrátila novogotika. Na Královských Vinohradech architekt Josef Pospíšil navrhl celou severní frontu novobarokních nájemních domů (1902–1903) i fasády dalších domů v okolních ulicích, například dům čp. 1353 v  Šubertově ulici. Prakticky ve stejné době postavil architekt a stavitel Gustav Papež novogotický nájemní dům na Vinohradské třídě čp. 1233. Vinohradská tržnice (1902–1903) od Antonína Turka se ale opět vrátila k novorenesanci, což dokládá pestrý stylový vývoj počátku 20. století.

Další Pospíšilovy novobarokní stavby z doby kolem 1905 nalezneme na Novém Městě pražském, kde se například nachází skupina nájemních domů v  Gorazdově ulici, tedy čp. 331, dům „U Hubičky“ čp. 332 a nájemní dům „U slunce“ čp. 333. Novobarokní domy čp. 2013 a 2014 navrhl František Jiskra na nároží Masarykova nábřeží a Jiráskova náměstí (1906–1908).

Počátkem 20. století se však zjevily zcela nové styly, a to nejen secese, ale i další, spojené převážně s modernou a vyznačující se odmítáním zdobnosti i ornamentu.