Neobarokní nájemní domy na náměstí Míru a neogotický nájemní dům na Vinohradské třídě (Vinohrady)

Historie:

Samostatné město Královské Vinohrady na počátku 20. století mělo již svou radnici, Národní dům, katolický kostel sv. Ludmily, ale stále nemělo svůj „stánek umění“. Soutěž na vinohradské divadlo se však mohla vyhlásit až po získání parcely, a to po vykoupení pozemků bývalé zahrady Eichmanky, nebo též Štikovny, na konci 19. století. Současně se soutěží na divadlo v roce 1902 pak městští radní vyhlásili i architektonickou soutěž na reprezentativní podobu severní části tehdejšího Purkyňova náměstí. Soutěž vyhrál oblíbený vinohradský architekt a stavitel Josef Pospíšil, 2. místo získal Rudolf Němec, 3. Bedřich Bendelmayer.

Od devadesátých let 19. století se měnila představa luxusu či noblesnosti v architektuře, změna, kterou jako evropský trend přinesl i Friedrich Ohmann z Vídně při svém nástupu na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu k výuce dekorativní architektury (1888‒1898). Přišel nebarokní styl, respektive návrat k barokním tvarům na secesních průčelích. Blok domů ‒ Pospíšilem navržených ‒ uzavřel a s patřičným sebevědomím dotvořil hlavní vinohradské náměstí. Jen dobře zapsaní a finančně schopní zde směli reprezentovat. Tak především architekt a stavitel Alois Bureš, tehdejší místostarosta a pozdější starosta (1912‒1919), spolu se svými příbuznými Otokarem, Karlem a Antonínem. Ti si nechali postavit domy č.p. 1219, 1220, 1221, 1195, 1234.

Neobarokní domy na Náměstí Míru:

Nejdynamičtější je fasáda prostředního domu č.p. 1221, ze které vystupuje prolamovaný balkonový arkýř, a jehož atiku završují čtyři dvojice hrajících si putti na soklech a barokizující váza na štítu. Autorem sochařské výzdoby je Jaroslav Jindřich Vorel. Nejhonosnější je rohový dům č.p. 1219 výhodně položený v křížení starých cest. Průčelí je v Italské ulici zdobeno dientzenhoferovským portálem s  Atlanty, napodobujícími dílo sochaře Brauna. Program čtyř soch v nároží má historický odkaz, eklektiku výzdoby pak dotváří michelangelovské sousoší na rozeklaném frontonu, zednářský štítek, pod ním letopočty 1902 a 1903 a iniciály AB v erbu. Sochařská spolupráce je připsána Jaroslavu Jindřichu Vorlovi a bratřím Halmanům. Plány čtyřpatrové novostavby pak předkládají dispozice s klasickým vinohradským třítraktem, s komfortními 2 byty na patře. V přízemí se nalézala proslulá Hlavova kavárna s kulečníkem, bufetem, hernou a čítárnou, jejímiž stálými hosty byli např. malíři Preisler, Ulman, Uprka, Hynais, Nejedlý, Jansa, Beneš, Kalvoda, politik Milan Rastislav Štefánik, novinář a politik Václav Jaroslav Klofáč, spisovatel Čapek–Chod, dále Josef Chochola ad. Kavárna Hlavovka byla po roce 1993 zrušena, včetně architektonických prvků portálu a dobového zařízení. Její místo po roce 1993 obsadily „zmrtvělé“ výkladce kanceláří Komerční banky. V domě žil v letech 1916‒1925 významný český sochař Jan Štursa, na což upomíná pamětní deska s umělcovou bustou.

Průčelí protějšího nárožního domu č.p. 1234 pravděpodobně navrhl též Josef Pospíšil, pod stavebními plány jsou podepsáni stavitelé Jan Heberle a Matěj Bílek. Niky 4. patra zdobí osm rozverných putti v nadživotní velikosti, další putti jsou kolem barokizujících váz na atice. Roku 1980 bylo přízemí adaptováno na Divadelní klub Divadla na Vinohradech, v devadesátých letech 20. století zde byla kavárna vydavatelství Paseka.

I činžovní domy z širšího okolí Vinohradského divadla jsou mnohdy dílem architekta Josefa Pospíšila. Za zvláštní pozornost stojí č.p. 1353 v  Šubertově ulici, na kterém byla počátkem 21. století obnovena barevnost fasády podle sond, provedených restaurátory. V domě žil známý odborník na památkovou péči Dobroslav Líbal , což připomíná pamětní deska. Všechny objekty mají mansardové střechy a jejich vizuální účinek je monumentální. Josef Pospíšil má na Královských Vinohradech mnoho dalších realizací, například řešení secesních domů v ulici U Havlíčkových sadů, z nichž vyniká fasáda domu New York č.p. 1526 (stavitel Eduard Paroubek).

Neogotický dům ve Vinohradské ulici:

Stylovou pestrost městské výstavby počátku 20. století a jakýsi protiklad k Pospíšilovým průčelím mohou dokládat i činžovní domy na Vinohradské třídě s neogotickými fasádami. K nejvýraznějším patří č.p. 1233 na nároží ulic Vinohradské a Italské, který si v letech 1902‒1903 postavil architekt a stavitel Gustav Papež. Dům má fantazijní neogotická průčelí s prvky české renesance, jejichž bohatost tkví v kombinaci architektonických prvků ‒ arkýřů, balkónů, okenních špalet ‒ se štuky a freskami od Ladislava Nováka. Určující motiv výzdoby je soustředěn na nárožním arkýři: freska s andílkem držícím kružidlo a úhelnici, po stranách arkýře sochy pod gotizujícími baldachýny: vpravo Ludmila s provazem, vlevo sv. Václav s praporcem a štítem s orlicí. Na průčelí k Vinohradské ulici je sgrafito Matyáše z Arassu a Petra Parléře, na průčelí do Italské Beneš z Loun a Matěj Rejsek, pod střešní římsou nápis „Kdo zde bude přebejvati, ráč mu Pán Bůh požehnati“, do Italské „Nám dobře a nikomu zle“. Dům je od roku 1994 památkově chráněný.