Toulky, vzpomínky a příběhy - část 2: Podskalí (Nové Město)
Na druhé toulce s Blankou Kovaříkovou se vydáme z ulice Plavecká směrem k Palackého náměstí. Do Ladovy ulice, dále do Podskalské, Zítkových sadů, zastavíme se u ministerských budov a u pomníku legionářů. Vycházku zakončíme pod Emauzy vzpomínkou na zaniklou trestnici Fišpanku.
Vycházkové trasy v Encyklopedii odpovídají sérii videodokumentů, v tomto případě Toulky Prahou 2 – vzpomínky a příběhy, 2. díl: Podskalí. Autorka Vám v nich vše vypráví osobně. Doporučujeme ke zhlédnutí. Zde v Encyklopedii se zase můžete zahloubat do podrobností v jednotlivých encyklopedických heslech, která se vztahují k objektům a osobnostem zmiňovaným na jednotlivých zastávkách. Budeme je postupně doplňovat.
ZASTÁVKAMI vycházky vás autorka provede svým textem a fotografiemi.
Zastávka 1: Plavecká 403/8
Malé domky původních obyvatel starého Podskalí nahradily při asanaci v průběhu první republiky moderní, často až monumentální stavby, do nichž se stěhovali především umělci, úředníci a podnikatelé, tzv. střední třída. Mezi novými obyvateli Podskalí se těsně před druhou světovou válkou objevili i manželé Zdena a Michail Zahrynowští. Vyhlédli si tu luxusní dům č.p. 403/8 v Plavecké ulici. Tady v letech 1937-8 postavil Otto Máca podle plánů architekta Bohumíra Kozáka dvojici funkcionalistických nájemních domů s fasádou, tvořenou dvoubarevným keramickým obkladem, s vestibulem, obloženým mramorem, chodbou, zdobenou skleněnými deskami a s dvouramenným visutým schodištěm se zábradlím z desek z tabulového skla.
Zdena Zahrynowská, za svobodna Barvitiová, pocházela z významného rodu Barvitiů, kteří si již v roce 1897 otevřeli v Praze obchod s hudebními nástroji a později založili také hudební nakladatelství. Karel Barvitius v něm vydával hudebniny, ale věnoval se i prodeji klavírů a pianin. Měl několik sester a jednou z nich byla právě Zdena, budoucí maminka Mileny Zahrynowské. Zpívala ve sboru Národního divadla a virtuózně hrála na housle. První manželství se jí příliš nevyvedlo, ale podruhé zvolila dobře. Provdala se za architekta Michaila Zahrynowského, jenž pocházel z Podkarpatské Rusi. Původně se Zahrynowští nastěhovali do malého bytu v posledním patře, ale za 2. světové války se jim podařilo ho vyměnit za větší byt 2+1 v druhém patře. V něm od svého narození v roce 1941 vyrůstala jejich jediná dcera Milena, budoucí hvězda muzikálů.
Naproti stojí veliká budova střední školy potravinářských technologií, která zde vyrostla před válkou. Dříve se jmenovala Škola společného stravování, lidově se jí říkalo "Knedlíkárna".
Zastávka 2: Ladova ulice
Své jméno dostala Ladova ulice po slavném malíři Josefu Ladovi. Bydlel v nárožním domě č.p. 2045/1, kde vyrůstal také budoucí režisér Václav Vorlíček (1930-2019). Ten tu zažil nálet 14. února 1945, když jako chlapec ležel nemocný v posteli a do pokoje se rozlítly střepiny z okenních skel, které mu ale nijak neublížily. Naproti v tehdejší Městské dívčí a odborné škole rodinné a živnostenské, které se zkráceně říkalo rodinka a lidově též knedlíkárna (dnes VOŠ, SPŠ a SOŠ Podskalská) pak shromažďovali raněné a mrtvé…
Na opačném konci „Ladovky“ pak žila další mimořádná osobnost – zakladatel polarografie, profesor Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny. Dobře se s ním znala Jana Osbornová, rozená Kučerová (1937-2016), botanička a univerzitní pedagožka, zapálená členka Vltavanu, která v tomto domě bydlela od svých tří let až do konce života a o Podskalí sepsala krásnou vzpomínkovou knížku Pražské Podskalí dvacátého století (2004). Obě nároží zdobí plastiky plavců, které připomínají někdejší obyvatele – voraře (Plavec s lanem, Plavec s bidlem).
Zastávka 3: Podskalská 24
V Podskalské ulici mám ráda dům 1252/24, neboť v něm vyrůstal můj kamarád ze školy Pavel Kusák a jeho maminka Alena mi vyprávěla zajímavý příběh jejich rodinného koloniálu, který provozoval do roku 1948 její tatínek. Říkalo se mu U Petříků a malá Alena pomáhala s roznáškou housek a chleba, který nosila v koši na zádech až do bytů. V místnosti za krámem spali příručí a zákazníci u nich mnohdy nakupovali na dluh… Od roku 1958 tu bydlel Vladimír Ráž (1923-2000), král Miroslav z Pyšné princezny, s Alenou Vránovou a vychovávali tu dceru Markétu. V horním patře domu pak sepisoval svá díla literatury faktu Ludvík Souček (1926-1978). Na sklonku svého života se mimoděk postaral o několik záhad. Zemřel totiž těsně poté, kdy dokončil rukopis Tušení světla. Existoval v jediném originálu, který údajně ještě stihl donést do nakladatelství, ale tam stopy mizí. Možná rukopis ztratil po cestě, možná si ho nakladatelská redaktorka nechala na památku, nebo bylo všechno jinak. Zatímco oficiální zpráva zněla, že Souček podlehl infarktu, příznivci sci-fi si myslí své.
Zastávka 4: Ministerské budovy a Zítkovy sady
Je zásluha architekta Bohumila Hypšmana, že dnes Podskalí zdobí elegantní ministerské budovy, které nepůsobí ani trochu stroze a úřednicky. V zadním traktu budovy Ministerstva práce a sociálních věcí v ulici Pod Slovany jsme se školní družinou zažili několik úžasných pátků koncem 60. let, kdy nám tu promítali filmy o Vinnetouovi, chodili jsme sem i na karnevaly a soutěže s dr. Janem Pixou, televizním konferenciérem a scenáristou. Vybavuji si pohodlná křesla a nábytek v klubovně ve stylu Bruselu ve veselých barvách. Do Zítkových sadů naproti u Palackého náměstí jsme si někdy chodili hrát. Vznikly na místě, kde jsou pod asanačními navážkami zachovány četné pozůstatky původní domovní zástavby plavecké osady, možná i včetně středověkého kostela sv. Jana Křtitele s pohřebištěm.
Zastávka 5: Pomník legionářů, Emauzy a Fišpanka
Líbí se mi průhled od Zítkových sadů směrem k Emauzům, kterým vkusně prostupuje obelisk od Josefa Mařatky, věnovaný legionářům a obětem první světové války. Emauzský klášter benediktinů je hrdou a krásnou dominantou Podskalí, za mého dětství však byl zavřený a mohli jsme obdivovat jenom jeho nové věže – skořepinová křídla z betonu podle návrhu architekta F. M. Černého. Ta v roce 1969 nahradila původní věže, poškozené při náletu v roce 1945. Namísto někdejší klášterní zahrady se v 60. letech nacházelo dětské hřiště, v zimě polévané a proměněné na kluziště. Zato již nepamatuji Městskou věznici Fišpanku, která stála v bezprostřední blízkosti kláštera. Původně to byla továrna na úpravu velrybích kostic do šněrovaček – proto název Fischbein, odtud Fišpanka. Pak tu obec zřídila věznici, v níž byli až do roku 1933, kdy byla zrušena, vězněni tuláci, pytláci a lidi bez střechy nad hlavou včetně žen, které tu trávily čas vařením, praním, šitím nebo draním peří.
Chcete vědět více?
Další Toulky, vzpomínky a příběhy s Blankou Kovaříkovou v Encyklopedii
Knížky Blanky Kovaříkové:
- Po stopách krále Miroslava, Nakl. XYZ 2012
- Příběhy domů slavných, Brána 2013, 2. vydání 2019
- Nové příběhy domů slavných, Brána 2014
- Příběhy domů slavných i zapomenutých, Brána 2017
- Retro příběhy, vydala Euromedia Group 2020
Katastrální území
Datum vytvoření: 25.1.2021 23:10
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba
