Palackého náměstí
Františku Palackému, českému učenci, politikovi, poslanci a zakladateli novodobého českého dějepisectví se dostalo přívlastku „otec národa“. Narodil se v rodině učitele 14. června 1789 v Hodslavicích u Nového Jičína. Zemřel 26. května 1876 v Praze.
František Palacký studoval v Trenčíně a posléze v Bratislavě. V letech 1819–1823 působil jako vychovatel. Roku 1823 odešel do Prahy, kde ho zaměstnal J. Dobrovský a později Fr. Šternberk. Byl členem říšského sněmu, v r. 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru. V témže roce byl předsedou slovanského sjezdu v Praze a odmítl účast na německém sněmu. Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla. V roce 1861 byl zvolen do českého sněmu a o sedm let později položil základní kámen ke stavbě Národního divadla. Své životní historické dílo začal sepisovat roku 1832. Poprvé vyšlo v německé verzi, později v českém jazyce pod názvem Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Definitivní podobu pětidílné dílo získalo až těsně před autorovou smrtí.
Prostor, kde je dnes Palackého náměstí, byl dříve součástí komunikace do Podskalí. V roce 1870 byl součástí Podskalské ulice. Z této ulice se vydělilo v roce 1896 při úpravách nábřeží, které získalo název Palackého náměstí. Za německé okupace byl název v roce 1942 změněn na Rudolfovo náměstí podle Rudolfa II. Habsburského (1552–1612), císaře římského, krále českého a uherského. Tento panovník jako jediný z Habsburského rodu učinil Prahu svým sídlem, a tím i hlavním městem svých zemí a jednou z kulturních metropolí tehdejší Evropy. V roce 1945 se název vrátil k původnímu Palackého náměstí. Františka Palackého upomíná monumentální pomník, dílo Stanislava Suchardy z roku 1912.
