Bohumil Kafka: Ignát Hořica, Vyšehradský hřbitov 9-83 (Vyšehrad)

Na Vyšehradském hřbitově v hrobě č. 9-83 jsou pochování manželé Hořicovi a jejich vnuk Elmar Klos. Autorem Hořicovy busty je sochař Bohumil Kafka.

Žák Stanislava Suchardy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze Bohumil Kafka získal Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo žít a pracovat v letech 1904 až 1908 v Paříži. Se Stanislavem Suchardou spolupracoval na pomníku Františka Palackého na Palackého náměstí. Po úmrtí Stanislava Suchardy byl v roce 1916 jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1925 se stal profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů symbolizmu v českém sochařství. Jeho nejznámějším dílem je jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově. Je autorem řady známých pomníků, např. Karla Havlíčka Borovského pro Havlíčkův Brod či Milana Rastislava Štefánika pro Bratislavu, jehož zmenšená kopie se nachází před petřínskou hvězdárnou. Je autorem celé řady plastik na Vyšehradském hřbitově. Na hrobě č. 6-32 kamenosochaře Ludvíka Šaldy je reliéfní portrét, na hrobě jeho manželky Berty 11-76 je plastika Anděla smrti nad mrtvou labutí, která se nachází i na hrobě rodiny Jiráskovy v  arkádách 14-26. Významná je busta Mikoláše Alše na hrobě 12-60, na hrobě houslového virtuosa Antonína Plocka č. 14-21 je plastika Madona pastýřská, na hrobě politika Josefa Kaizla č. 14-38 je plastika Objetí lásky a smrti z roku 1907, na hrobě profesora patologické anatomie Rudolfa Kimly č. 14-51 je plastika Smutek a na hrobě č. 15-61 je reliéfní portrét novináře a politika Josefa Fořta.

Ignát Hořica vystudoval kadetní školu v Brně a vysokou školu vojenskou v Terstu. Důstojnickou kariéru musel ukončit kvůli svému vztahu s Marií Laudovou. Protože odmítl složit kauci, zažádal o propuštění z armády a stal se novinářem a spisovatelem. V roce 1897 byl za mladočechy zvolen poslancem do Říšské rady, v níž zasedal až do své smrti, která  jej dostihla při ozdravném pobytu ve Francii.

Hořicova žena Marie Laudová Hořicová byla česká vynikající dramatická umělkyně a spisovatelka. Do roku 1917 byla členkou Národního divadla. S pronikavým úspěchem vystupovala ve Lvově , Bělehradě a Petrohradě, přičemž si na všech místech vymohla, že bude hrát v českém jazyce. Za své umělecké zásluhy byla vyznamenána srbským řádem sv. Sávy, v Paříži obdržela stužku důstojníka Čestné legie a byla jmenována čestným členem Národního divadla. Ovládala sedm jazyků. Kromě překladatelské činnosti psala fejetony a črty do různých časopisů.

Jejich vnuk Elmar Klos začínal jako scénárista komerčních veseloher ještě za éry němého filmu. Od roku 1934 organizoval filmové oddělení Baťových závodů ve Zlíně, kam později přizval ke spolupráci Hermínu Týrlovou a Karla Zemana. Po válce, kdy byl krátce ředitelem krátkého filmu, se sešel  s Jánem Kadárem, který se stal jeho nejužším spolupracovníkem.  Natočili spolu filmy Únos, Hudba z Marsu, Tam na konečné, Tři přání, Smrt si říká Engelchen, Obžalovaný, Touha zvaná Anada a Obchod na korze, který v roce 1966 jako první československý film obdržel Oskara. Po okupaci v roce 1968 byl propuštěn z filmových ateliérů i z FAMU, kde učil filmovou režii.