Vyšehradský hřbitov (Vyšehrad)

Historie

Ve středověku stálo na Vyšehradě hned několik kostelů, kolem nichž se nacházela pohřebiště. Pochovávalo se zřejmě u rotundy sv. Martina, u baziliky sv. Vavřince, u kostela Stětí sv. Jana, u sv. Klimenta a při kapitulním kostele sv. Petra a Pavla. Přímo v bazilice sv. Petra a Pavla byla královská i knížecí krypta a v kostele byli pohřbeni i probošti a členové vyšehradské kapituly. Po zákazu pohřbívání v obcích, který vydal Josef II. (1741–1791) byly vyšehradské hřbitovy zrušeny, pouze pohřebišti u baziliky sv. Petra a Pavla byla udělena výjimka zvláštním výnosem krajského úřadu z roku 1785. Odůvodnění uvádělo, že kostel je od města vzdálen 500 kroků.

V roce 1660 nechal děkan Martin Veselanský postavit kolem hřbitova sv. Petra a Pavla novou zeď, a proto literatura uvádí toho datum jako založení Vyšehradského hřbitova. Na západní straně hřbitova nechal děkan Veselanský vybudovat hlavní vstupní portál se štítovou nástavbou s terakotovým reliéfem sv. Petra a Pavla na lícové straně a na hřbitovní straně svůj rodový erb. Tato brána se do dnešních dnů nezachovala, ale jinak si Vyšehradský hřbitov od dob děkana Veselanského se až do konce 18. století, tedy dlouhých 200 let, podržel svoji podobu a venkovský ráz. Až počátkem šedesátých let 19. století se uvolnil politický útlak a začal se probouzet národní život. Vyšehradský hřbitov, rozkládající se na místě připomínajícím dávnou historii i mytologii, navrhl spolek českých spisovatelů Svatobor jako národní pohřebiště. Zvláštní odbor vedl František Ladislav Rieger (1818–1903). O proměnu hřbitova v národní pohřebiště se však zasloužil především člen vyšehradské kapituly a pozdější probošt, básník a spisovatel i přítel Boženy Němcové Václav Štulc (1814–1911). Za jeho působení byl hřbitov v roce 1869 rozšířen poprvé, a pak ještě v letech 1894 a 1899. Zásluhu na dnešní architektonické podobě hřbitova má Štulcův nástupce, probošt Mikuláš Karlach (1831–1911). Inicioval například vybudování arkád, které byly postaveny podle návrhu z roku 1875 architekta Antonína Barvitia (1823–1911). V Barvitiově díle pokračoval architekt Antonín Wiehl (1846–1910), který většinu arkád dostavěl.

Slavín

Na základě podnětu smíchovského starosty a obchodníka se dřevem, mimochodem přítelem vyšehradského probošta Mikuláše Karlacha, Petra M. Fischera, byl na hřbitově vybrán prostor na východní straně pohřebiště, které je i nejvýše položeno. Zde byl vybudován Slavín, monumentální hrobka pro „muže o národ český vysoce zasloužené“. Základní kámen byl položen 7. září 1889, ale stavba byla dokončena až v roce 1893. Iniciátor a hlavní mecenáš stavby P. M. Fischer se ukončení stavby nedožil. Zemřel již v květnu 1892 a pohřben byl při východní zdi v blízkosti Slavína.

Antonín Wiehl upravil části ploch v severních arkádách. Do střední části arkád vložil menší kapli, která současně sloužila jako márnice a dolní část byla použita jako krypta pro členy vyšehradské kapituly. Na kapli je umístěn latinský nápis od francouzského spisovatele A. Daudeta: „Parva domus – magna quies“ (Malý dům – velký klid). Wiehl dále upravil severní vchod mezi arkádami a nechal jej ozdobit tepanou mříží. Posledním Wiehlovým návrhem byla úprava Slavína, která ještě více zdůraznila monumentalitu tohoto objektu.

Součanost

Vyšehradský hřbitov poskytuje místo posledního odpočinku více než šesti stům významných osobností. Najdeme zde básníky a spisovatele, herce, sochaře, malíře, architekty, sportovce, vědcůe a mnoho dalších slavných žen a mužů z nejrůznějších oborů lidské činnosti.

Vyšehradský hřbitov je ale i skutečnou galérií pod širým nebem. Množství náhrobků a plastik vytvořili ti nejslavnější čeští architekti a sochaři. V naší Encyklopedii Prahy 2 postupně jejich díla představujeme. Najdeme zde například významné Myslbekovy bronzy, symbolické plastiky Františka Bílka, Bohumila Kafky, Otakara Španiela, Karla Lidického, Josefa Wagnera, Bohuslava Schnircha, Stanislava Suchardy, Jaroslava Poppa a mnoha dalších. Hned několik plastik vytvořil Čeněk Vosmík, Ladislav Šaloun, Hanuš Folkman. Z mladších sochařů uveďme Otakara Švece či Jana Hánu. Mnoho z těchto velikánů českého sochařství je pochováno právě na Vyšehradském hřbitově, kde se nacházejí jejich plastiky. Například i první profesionální česká sochařka Karla Vobišová-Žáková má na hrobě svou valstní plastiku Sochařka.

Historickou součástí vyšehradského hřbitova je devět řádových hřbitůvků v západní části pohřebiště.

Zajímavostí je, že dříve se pohřbívali zemřelí určitých profesí blízko sebe. Na západní straně hřbitova jsou pochováni lékaři, právníci a technici, ve střední části herci a jižně od Slavína např. housloví virtuosové František Ondříček a Ferdinand Laub a v jejich blízkosti baletní mistr Otakar Bartík.

Vyšehradský hřbitov je mezi pražskými hřbitovy zcela jedinečný. Nejen proto, že jsou zde pochováni velikáni našeho národa, ale i pro svou výtvarnou minulou i současnou hodnotu a bohatou historii.