Antonín Barvitius (Vinohrady)

Pražský rodák Antonín Viktor Barvitius pocházel z rodiny pokladníka hraběcí rodiny Buquoyů. Narodil se jako prvorozený syn, po něm měli rodiče ještě osm dětí. Jeho nejmladší bratr Viktor (1834–1902) se stal malířem. V roce 1856 se jeho sestra Terezie provdala za architekta ing. Ignáce Vojtěcha Ulmanna, přítele a kolegu A. Barvitia.

Antonín původně studoval filozofii a práva, brzy se však rozhodl stát se malířem. V letech 1843–1844 proto navštěvoval malířskou akademii v Praze, ateliér monumentální malby Christiana Rubena. Poté se šest let vzdělával v architektuře u odborníků zvučných jmen na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zkušenosti získával i na svých cestách po Rakousku a Itálii – zvláště ta mu byla později velkou inspirací. V Římě se věnoval restaurování především renesančních domů. Jeho nejvýznamnější zakázkou byla rakouská rezidence Palazzo di Venezia.

Barvitius patřil k prvním moderně smýšlejícím konzervátorům památek a své studie a projekty představil v roce 1867 na Světové výstavě. V témže roce 1867 se Barvitius vrátil do Prahy a svou praxi začal právě se svým švagrem, arch. Ullmannem. Společně (a ještě s Josefem Schulzem) projektovali a vybudovali v letech 1870–1874 vilu Moritze Gröbeho a také Viniční altán v Havlíčkových sadech, je autorem i romantické Grotty a jejího okolí, r. 1869–1871 původní budovu (nyní již neexistující) nádraží Františka Josefa I. (nyní Hlavní nádraží), také např. Lannovu vilu v Bubenči, Lippmannovu vilu v Praze či kostel sv. Václava na Smíchově. Jejich vydařeným projektem je také společná hrobka rodiny Šebků a Lannů na Olšanských hřbitovech.

Antonín Barvitius se rovněž účastnil společenského a veřejného života; byl předsedou uměleckého odboru Jednoty pro dostavbu katedrály sv. Víta, do níž navrhoval liturgické nádobí, náčiní a chrámové vybavení. Stal se předsedou Křesťanské akademie, byl konzervátorem Ústřední komise pro zachování uměleckých památek a také byl zvolen členem České akademie věd a umění. Zajímal se také o archeologii a v tomto oboru se uplatnil i v praxi. V roce 1882 ho jako znalce křesťanské archeologie vyznamenal papež Lev XIII. rytířským řádem sv. Řehoře.

Je pohřben na Olšanských hřbitovech.