Havlíčkovy sady (Vinohrady)
Havlíčkovy sady, jinak zvané Grébovka, se rozkládají na Vinohradech, nad severním břehem Botiče mezi ulicemi Peruckou, U Vršovického nádraží, Rybalkovou a U Havlíčkových sadů. Leží ve výšce 200–245 metrů n. m. a mají rozlohu 11,5 hektaru. Z toho zastavěná plocha činí něco přes 2600 m2, dvě dětská hřiště a jiné plochy měří 3800 m2, trávníky a zelená prostranství včetně jeskyně zhruba 76 500 m2, Botič a jeho břehy zabírají 5170 m2 a cesty tvoří celkem něco přes 5500 m2.
Park založil zároveň s vybudováním novorenesanční vily podnikatel Moritz Gröbe v roce 1871, poté se upravoval až do roku 1888. Vysadil zde vzácné dřeviny, postavil skleník pro cizokrajné rostliny a zřídil Grottu (umělou jeskyni) se skalkami. Skalky s nádhernými skalničkami vznikly podle návrhu Josefa Vorlíčka a vhodně doplňovaly romantizující prvek parku. Při zakládání zahrady spolupracoval zahradník Rudolf Vácha, zde také získával své bohaté znalosti Josef Vik, vedoucí zásobních školek Prahy, které byly na Žižkově u Rajské zahrady. Při formování zahrady architekt využil přirozené různorodosti místa, náhorní rovinu, svahy a nivu okolo Botiče. Zároveň byl park realizován pro celoroční užívání, s přitažlivými místy a malebnými zákoutími. Na svahu nad Botičem nechal Gröbe obnovit starou vinici a pod Viničním altánem se pak rozkládal sad s ovocnými stromy, které tu byly až do roku 1913. Poté zde byly vysázeny jiné parkové dřeviny.
Po jeho smrti dědicové v roce 1896 park otevřeli pro veřejnost a oplotili vinici, ale již v roce 1902 vilu pronajali a sady byly opět uzavřeny. Celou Grébovku pak od vdovy po M. Gröbem zakoupilo město Královské Vinohrady a 16. května 1906 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost jako Havlíčkovy sady. Nové jméno dostaly podle spisovatele, novináře a politika Karla Havlíčka Borovského (1821–1856). Park měl hlídače a až do druhé světové války se večer zamykal. Při náletu v únoru 1945 byla poničena vila, skleníky a vivárium. Od r. 1964 je celý areál Grébovky nemovitou kulturní památkou.
Havlíčkovy sady, pojaté jako anglický krajinářský park, jsou dendrologicky velmi cenným územím. Roste zde přes 120 druhů dřevin včetně cizokrajných, z nichž je většina pozůstatkem původní výsadby. Například žlutokvětá katalpa, moruše, ořešák drobnoplodný, jedlovec kanadský, svitel latnatý, nebo šest druhů javoru, pět druhů lip, čtyři druhy dubu či 16 jehličnanů.
Na ploše před průčelím vily roste statná lípa stříbrná Tilia tomentosa), jedna z nejstarších v Praze, na náhorní rovině u Horní Landhausky letitý platan javorolistý (Platanus hispanica), při cestě směrem k travnaté ploše na východě pak dva krásné exempláře jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba). Dolnímu vstupu u Botiče od Vršovic dominuje hned vedle brány vysoký jerlín japonský (Sophora japonica), který upoutá kolemjdoucí nádhernými světlými květy. Při cestě za Dolní Landhauskou a jejím udržovaným oválným květinovým záhonem rostou lísky turecké (Corylus colurna), další tři jsou za zdí směrem k železničnímu viaduktu na Perucké stráni. Na dětském hřišti mezi Dolní Landhauskou a vinicí se nacházejí dva jedinci vzácného kultivaru dubu – cer stříhanolistý (Quercus cerris ´Pectinata´). U ohradní zdi mezi údolíčkem za vinicí a Peruckou strání na západě areálu stojí u prostředního vchodu památná Mariina lípa. Byla sem vysazena 4. dubna 1875 a místo s vyhlídkou na vinohrad si oblíbila dcera Moritze Gröbeho, Marie. V úžlabině pod vyhlídkou, mezi Viničním altánem a strmou cestou, roste obrovský habr obecný. Cestu vzhůru lemují staré rozložité tisy, rostou na více místech sadů.
Park je veřejně přístupný a na noc se uzamyká.
