František Palacký (Nové Město)

František Palacký získal přívlastek „otec národa“. Položil základy novodobého českého dějepisectví a jeho dílo mělo největší vliv na vznik myšlenky, že čeští mluvčí tvoří samostatný národ. Narodil se v rodině luteránského kazatele a učitele Jiřího Palackého. Studoval na evangelických školách v Trenčíně a Prešpurku, v aristokratických rodinách působil jako učitel a vychovatel. Do Prahy přišel v roce 1823. Pracoval jako archivář rodiny Šternberků a pod vedením Dobrovského si osvojil techniku a metody historické práce. Pro své bádání v zahraničních archivech byl skvěle jazykově vybaven. Vedle klasických jazyků a staroslověnštiny ovládal němčinu, maďarštinu, ruštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, španělštinu a portugalštinu. Podílel se na založení Matice české a byl přijat do Královské české společnosti nauk. Po sňatku se zámožnou Terezií Měchurovou (dcerou bohatého pražského advokáta a velkostatkáře) se mohl věnovat bádání zcela soukromě. Jeho stěžejním dílem bylo pětisvazkové vydání Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, jehož první tři svazky vyšly nejdříve v němčině jako Geschichte von Böhmen (I. díl v roce 1836, II. díl v letech 1839 a 1842) a poté je Palacký nechal přeložit do češtiny a značně je doplnil, přičemž definitivní podobu pětisvazkového souboru dokončil až na sklonku života.

V roce 1848 se Palackému otevřela další významná životní úloha – éra politické činnosti, která se uzavřela až v roce 1872. Během této doby se stal „vůdcem národa“. V červnu 1848 předsedal Slovanskému sjezdu v Praze a o měsíc později vstoupil do Ústavodárného sněmu ve Vídni, později přeneseného do Kroměříže. Porážka revoluce a nástup neoabsolutismu jej přivedly k odchodu z politiky a k návratu zpět k vědecké práci. Do veřejného dění se vrátil až na počátku šedesátých let 19. století. V letech 1861-1872 držel poslanecký mandát do českého sněmu a současně byl jmenován do panské sněmovny říšské rady (1861), kterou však po několika měsících opustil. Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 potvrdilo Palackého obavy z podřadného postavení českého národa v monarchii a až do své smrti byl kategorickým stoupencem pasivního odporu vůči říšské radě i zemskému sněmu a jeho vůdčí úlohu ve staročeské straně pozvolna převzal jeho zeť František Ladislav Rieger.

V Praze 2 je jménem Františka Palackého pojmenován most, na jehož předmostí je umístěn jeho velký pomník od Stanislava Suchardy a Josefa Mařatky na Palackého náměstí.