Nálet na Prahu v únoru 1945 na Popeleční středu (Nové Město)

Pro obyvatele Prahy byl nálet, který se odehrál na Popeleční středu 14. února 1945, fatální.  Ve dnech 13. až 15. února bylo naplánováno bombardování Drážďan, které byly považovány za velice důležitý železniční uzel. Během toho bombardování bylo toto město na Labi totálně zničeno. Hašení se zúčastnila i část pražských hasičů, kteří pak naléhavě chyběli při hašení hořící Prahy. Během tohoto bombardování část amerických bombardérů ze sestavy 1st Air division, jejichž cílem měly být Drážďany, případně jako náhradní cíle Saská Kamenice (Chemnitz) či Kassel, svrhla své bomby neplánovaně na území Čech.

Náletu se v den, kdy se v USA slavil svátek sv. Valentina, zúčastnilo 62 Létajících pevností B-17, každá vyzbrojena šestnácti pětisetliberními (227 kg) bombami. Bombardéry startovaly z britského letiště Nuthampstead, ale kvůli velice špatnému počasí se start oproti původnímu plánu o hodinu zpozdil. Letadla nalétávající na Prahu položila koberec směrem od Radlic přes Nové Město a Vinohrady až téměř k nákladovému nádraží na Žižkově. K velkému počtu zabitých občanů došlo i proto, že se nálet uskutečnil v šestém roce války, během níž se konal bezpočet planých poplachů. Z tohoto důvodu houkání protileteckých sirén nebrali Pražané dostatečně vážně.

Při náletu bylo zabito 701 lidí. Počet zraněných osob dosáhl výše 1184. Bylo zničeno 68 domů, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce. Nejhůře byly postiženy Vinohrady, kde nálet srovnal se zemí 21 domů, 41 poškodil velmi těžce, 59 těžce a 1037 lehce. Na Novém Městě bylo 21 domů zničeno úplně, 33 bylo velmi těžce poškozeno, 61 těžce a 465 lehce.

Nejvíce postiženou pražskou čtvrtí tímto náletem byly Královské Vinohrady, nevyjímaje ani slavnou vilu M. Gröbeho či největší pražskou synagogu v Sázavské ulici nebo Emauzský klášter (Na Slovanech) s klášterním kostelem Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. 

Následky náletu na tzv. Krvavou Popeleční středu se začaly odstraňovat bezprostředně po dopadu pum, přesto ještě ve druhé polovině šedesátých let probíhaly nejrůznější brigády a tzv. akce „Z“ na vyvezení sutin ze zbořenišť a výstavba nových domů. Naštěstí novostavby respektovaly stávající zástavbu a střídmou, nenápadnou architekturou doplnily proluky vzniklé bombardováním.

Na Vinohradské třídě v troskách domu č.p. 1254 /61 byly ještě na samém sklonku šedesátých let minulého století při odklízení ruin nalezeny v druhém sklepení pozůstatky 23 osob, které se ze sutin nepodařilo za války záchranářům vyprostit.

Německá propaganda tragické následky atentátu samozřejmě okamžitě využila ve svůj prospěch. Na náměstí Míru se v kostele sv. Ludmily konal demonstrativní pohřeb 150 obětí náletu. K pozůstalým a k zúčastněné veřejnosti promluvil Karl-Hermann Frank, za nemocného protektorátního prezidenta Háchu prohovořil dr. rytíř Popelka a dále promluvili ministr Bienert, německý primátor Prahy dr. Pfitzner a český primátor dr. Říha.

Bombardování posloužilo nejen nacistické, ale později i komunistické propagandě.  Po roce 1989 se objevily dokonce i nejrůznější konspirační teorie, ale pravdou zůstává, že bombardování Prahy bylo způsobeno navigačním omylem. Po celou dobu letu z Velké Británie panovala naprostá mlha a nárazový vítr o rychlosti kolem sta mil za hodinu, tedy 160 km/h. Kromě toho nastala porucha radaru na palubě vedoucího stroje. Praha sice nepatřila mezi zakázané cíle, ale toho dne rozhodně nebyla ani náhradním cílem pro shoz pum, pro případ, že by se nepodařil jejich shoz na primární cíl, tedy toho dne na Drážďany. Jsou dochována svědectví amerických pilotů, pořízena ještě v únoru 1945, kteří do vojenských protokolů uvedli, jak k omylu došlo. Řada členů osádek měla pochybnosti, zda bombarduje skutečně Drážďany, velitel formace je však odmítl. K omylu přispěla rovněž podobnost obou měst a jejich poloha po obou březích velké řeky i podobnost sbíhavosti železničních tratí směřujících do obou měst. Byly to tratě Saská Kamenice–Drážďany a Ústí nad Labem–Drážďany v Německu a u nás Plzeň–Praha a České Budějovice–Praha.

Ironií osudu se naše hlavní město vyhnulo téměř po celé válečné období útrapám v podobě ostřelování, bojů či bombardování, ale zkázu mu přineslo až pár posledních měsíců na samém sklonku druhé světové války.

Městská část u příležitosti 70. výročí tragické události umístila na budovu Všeobecné fakultní nemocnice pamětní desku k uctění obětí (autor P. Císařovský), u níž se 14. února každoročně koná pietní akt.  Praha 2 vydala také publikaci Popel Popeleční středy se vzpomínkami pamětníků a dobovými fotografiemi. V Krytu Folimanka je instalována výstava připomínající tragickou událost. Také na dalších místech v Praze 2 lze nalézt pamětní desky obětí náletu, např. manželé Vlasta a Otakar Štáflovi v Mánesově ulici, Ladislav Polák v Apolinářské ulici. Jednou z obětí byla i Eva Ladová, dcera malíře Josefa Lady.