Areálem nemocnic a špitálů. (Nové Město)
V Praze 2 je množství zdravotnických zařízení s dlouhou historií. Magické kouzlo Nového Měst a okolí Karlova a sahá sice až k císaři Karlu IV., ale u počátků novodobého zdravotnictví stojí osvícenské reformy císaře Josefa II. Není náhoda, že ve dvoraně dnešní Všeobecné fakultní nemocnice najdeme jeho sochu.
Hodně zdraví! Popřejeme na začátek, a není to jenom fráze. Co ale dělat, když se zdraví pokazí? Dnes jdeme k lékaři, do nemocnice, ale jak to bylo dříve? Často jsem slyšel, že některé budovy nebo pavilony lidé znají a prošli si tuto oblast vlastním osudem.
Podíváme se na místa vzniku špitálů, chudobinců a nalezinců, budovy porodnictví, pitevny, blázince i dětské nemocnice. Bude nás zajímat budování základů nemocniční sítě v 18. a 19. století, rozvoj za období národního obrození, rozdělení nemocnic na české a německé i zajímavosti z architektury.
Začneme, jak jinak, u hlavní budovy Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, kde jsou i Faustův dům a Novoměstská jezuitská kolej. Na dalších zastávkách budou představeny Zemská porodnice u svatého Apolináře, Ústav pro duševně choré v areálu Kateřinské zahrady a chrámu sv. Kateřiny, budova urologie jako ukázka pražského brutalismu, budova adiktologie – protialkoholická klinika. Dále budovy, kde sídlí Hrdličkovo muzeum člověka, Ústav dějin lékařství, Ústav nukleární medicíny, Anatomický ústav, ale také kostel sv. Apolináře s překrásným výhledem na část poklidné Prahy amfiteátr nad Soudním lékařstvím s místem bývalé Jedové chýše.
Dále viz ZASTÁVKY
Zastávka 1: Všeobecná nemocnice, kdysi Ústav šlechtičen
Dne 24. 5. 1781 vydal Josef II. tzv. direktivní pravidla, v nichž stanovil jednotné zásady pro vybudování centrálních zdravotních ústavů v monarchii – všeobecné nemocnice, porodnice, nalezince, sirotčince, chorobince, blázince. V Praze se císařovo rozhodnutí začalo realizovat teprve r. 1785. Nakonec bylo rozhodnuto umístit nemocnici s blázincem v budově novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů na tehdejším Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí od roku 1848).
Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů v Praze vznikl roku 1701 z iniciativy hraběnky Zuzany Heleny z Bedarides, budova byla postavena podle návrhu Marc Antonia Canevalleho.V letech 1765–1769 přestavěn podle plánů stavitele Josefa Wericha. Jeho vrcholná díla můžeme vidět také na Karlové náměstí v podobě budovy Novoměstská jezuitská kolej. Minimální věk pro vstup slečny do ústavu byl 15 let. Členky měly možnost rozhodnout se o délce pobytu v ústavu. Kromě modliteb a exercicií se zde členky učily číst a psát v jazyce českém i německém a učily se kuchařství, počtům, geometrii a dobrým mravům.
Jádrem nemocnice byly čtyři budovy: 1. přestavěný ústav šlechtičen – hlavní budova, 2. dům „u Houžvičků“ – pomocný provoz, 3. novostavba blázince, 4. přízemní domek izolace pro pacienty se vzteklinou. Adaptace budovy ústavu šlechtičen ovšem nakonec vyšla nepochybně nákladněji, než by stála nová účelová stavba; v dalších desetiletích navíc probíhaly takřka kontinuálně přestavby a dostavby. Jejím stavitel byl F. L. Herget, profesor a ředitel pražské Polytechny, předchůdkyni ČVUT. Kolem roku 1780 založil na Malé Straně v Praze na břehu Vltavy nedaleko Karlova mostu cihelnu. Budovy Hergetovy cihelny stojí v Cihelné ulici dodnes a jsou památkově chráněny. Cihly se zde vyráběly s vtisknutým reliéfem s písmeny A H na ložné ploše. V roce 1788 byl jmenován vrchním stavebním ředitelem v Čechách.
Podle josefínských reforem měla být zdravotní péče zajišťována státem, nikoli obcemi. To však v případě Prahy neplatilo absolutně, protože např. Všeobecná nemocnice na Karlově náměstí byla postavena jako fondovní, to znamená z prostředků sekvestrovaných obecních fondů a nadací, pražské obci byl přiznán podíl na její správě a také ji částečně spolu financovala. Nemocnice měla sloužit především Pražanům, přičemž léčení pražských chudých bylo bezplatné a ostatní sociálně slabé skupiny pražského obyvatelstva tam byly léčeny za nižší, tzv. pražskou taxu, kterou hradila ze svého rozpočtu městská správa (obě tyto výsady byly státem zrušeny v roce 1928). Kromě toho pražská obec musela plnit úkoly zdravotní policie, což znamenalo provádět kontrolu potravin, vody a hygienických poměrů (odpady, kanalizace, byty, domy), vlastně hygienicko-epidemiologickou prevenci.
Nemocnice disponovala v době otevření 300 lůžky a měla sloužit všem pacientům bez ohledu na jejich stav, náboženství či národnost. Výjimku tvořili pacienti trpící nevyléčitelnou chorobou, o něž měly pečovat chorobince, v praxi se však i oni objevovali ve VN. Až na stanovené výjimky se rovněž nepřijímaly děti mladší 4 let. Platící pacienti byli léčeni na pokojích 1., 2. nebo 3. třídy s tím, že všichni Pražané měli od r. 1811 až do r. 1928 nižší taxy než mimopražští. Celkově naprosto převažovali pacienti z chudších vrstev. Systém tříd byl zrušen až v r. 1948.
V současné době jsou v budově Fakultní polikliniky umístěna ambulantní, resp. diagnostická a terapeutická pracoviště jednotlivých klinik a další specializovaná pracoviště VFN (např. Centrum preventivní kardiologie III. interní kliniky, Centrum léčby závislosti na tabáku, Centrum pro léčbu demyelinizačních onemocnění Neurologické kliniky, Centrální odběry ÚLBLD, laboratoře KIA, denní stacionáře apod.). V plánech VFN je Fakultní poliklinika označena jako pavilon C, původní internát zdravotní školy je označen jako část C2, dvorní křídla jako část C1.
V blízké budoucnosti má dojít k výstavbě nového monobloku, který nahradí současnou Kliniku ORL. Ta je na pokraji havarijního stavu. Nejprve dojde k zbourání, a teprve pak se začne s novou výstavbou.
Zastávka 2: Faustův dům
Další objekt na Karlově náměstí je historický Faustův dům neboli Mladotovský palác. Dům je původně gotická stavba ze 14. století, která byla renesančně a barokně upravena. Dům byl postaven v místě pohanského pohřebiště v těsné blízkosti cesty spojující Pražský hrad a Vyšehrad. Dům stojící na místě bývalého dvora Opavských vévodů je v jádru gotický, přestavěný v renesančním slohu kolem roku 1618. Dochovaným prvkem, oblíbeným v Praze na přelomu 16. a 17. století, je nárožní arkýř ve formě bastionu na západním nároží. Dům byl později dvakrát barokně upravený, nejprve v letech 1725-1740 (připisováno F. M. Kaňkovi). Dnešní stav pochází z doby kolem roku 1820.
Asi nejznámějším majitelem domu byl rudolfinský alchymista Edward Kelly, který dům koupil v roce 1590. Dalším tajemným majitelem byl hrabě Ferdinand Antonín Mladota ze Solopysk, který měl v domě přístroje fungujících na principech optiky, elektřiny a magnetismu a figuríny pohybující se na natažené pero či samouzavírací dveře. Pod domem prý objevil ložisko břidlice a vyráběl z ní hned tři různé a velmi oblíbené léky. Břidlicovou vodu, olej a sůl. Používaly se na kožní nemoci a revma. V době romantismu byl tento dům spojen s tajemnou legendou o Faustovi, který upsal svoji duši ďáblu. Dalším tajemným úkazem, který je s domem spojován, je nalezení sedmi kočičích koster zazděných v základech domu, které ho údajně zachránily před vyhořením během náletů za druhé světové války.
Dnes dům využívá 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy.
Zastávka 3: Bývalá Novoměstská jezuitská kolej
Dalším areálem na Karlově náměstí je Novoměstská jezuitská kolej, která sloužila svému účelu do roku 1773, kdy byla po zrušení jezuitského řádu převedena na zvláštní fond a později byla upravena na vojenskou, tzv. divizní nemocnici.
Záměr vybudovat jezuitskou kolej se souhlasem císaře Ferdinanda II. vznikl již v roce 1624 a místo bylo vybráno v blízkosti kaple Božího těla na tehdejším náměstí, kterou jezuité spravovali od roku 1622. Samotná výstavba koleje byla z důvodu probíhajících nepokojů třicetileté války realizována až v letech 1658–1702 na místě starších 23 domů, které musely být zbořeny. Autorem návrhu byl architekt Carlo Lurago. V letech 1665-1678 vznikl na severní straně objektu klášterní kostel sv. Ignáce z Loyoly, autorem byl rovněž Carlo Lurago, stavbu dokončil Pavel Ignác Bayer a na jižní straně jako organická součást koleje, kaple sv. Františka Xaverského. V době okolo roku 1760 pak byla v další stavební fázi dle projektu architekta Jana Josefa Wircha přistavěna západní část až ke kostelu sv. Ignáce.
Jedna zajímavost ohledně výzdoby kostela je u sochy sv. Ignáce nahoře na průčelí střechy způsobila skandál. Pražské řeholní řády si stěžovaly až u papeže, že kolem celého sv. Ignáce je svatozář. Ta podle nich náleží pouze Kristu a panně Marii, nikoliv jakémukoliv světci. Jezuité neustoupili. Možná i to způsobilo, že v roce 1773 bylo papežským verdiktem Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno.
V roce 1945 byl objekt poškozen při bombardování Prahy spojeneckými letadly 14. února, přes značné škody byl objekt počátkem 50. let opraven.
V současné době je bývalá kolej využívána jako součást pražské Všeobecné fakultní nemocnice, konkrétně zde sídlí III. Interní klinika (Klinika endokrinologie a metabolismus) a v později přistavěném bočním křídle, tzv. rotě, po rekonstrukci v 70. letech 20. století Ústav hematologie a krevní transfuze s ústavní knihovnou. Endokrinologie a metabolismus.
Zastávka 4: Budovy Anatomického ústavu a Ústavu dějin lékařství
Při našem putování se nyní přesuneme směrem k Ústavu pro duševně choré v areálu Kateřinské zahrady a chrámu sv. Kateřiny. Mezitím se zastavíme u další budovy, která je v ulici U Nemocnice. Jedná se o budovu Anatomického ústavu, kde jsou uchovávány preparáty, které slouží ke studiu normální anatomie člověka a preparáty z oblasti srovnávací anatomie obratlovců, které umožňují poznávání jejich stavby a jejich podobnosti s anatomií člověka. Přispívají tak k pochopení zákonitostí evoluce člověka jako biologického druhu.
Budova anatomického ústavu byla postavena v letech 1874-77 V roce 1880 byl v budově anatomie zřízen samostatný anatomický ústav. Po rozdělení univerzity připadl ústav německé lékařské fakultě. Budova v roce 1923 již prostorově nevyhovovala a bylo proto přistavěno druhé patro. Německý ústav zde sídlil do roku 1945. Dnes zde sídlí Ústav nukleární mediciny, Ústav patologické fyziologie a Ústav biochemie a experimentální onkologie..
Další budova sídlící na rohu ulice Kateřinská a U Nemocnice je budova, ve které se nachází historická sbírka Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků, která vznikla již v první polovině 19. století z tzv. Medizinisches Lesemuseum lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Nachází se zde knihy, které byly vytištěny do roku 1650. Jedná se celkem o více než 300 tisků obsažených ve více než 200 svazcích. V rámci nich 3 tituly pocházejí z 15. století, přes 200 titulů z 16. století a přes 100 titulů z 1. poloviny 17. století. V budově dnes sídlí též Ústav vědeckých informací 1 LF UK a VFN.
Než se vydáme do areálu kláštera u sv. Kateřiny, všimněme si domu na rohu Ulic Kateřinská a Viničná. Jak praví nápis na obrázku, bývala zde dětská nemocnice. V roce 1885 byl podnět k založení „Spolku pro zřízení a vydržování české dětské nemocnice a chorobince v Praze“, neboť předpoklad byl, že v nové dětské nemocnici mohla být smluvně umístěna česká dětská klinika. Po značném úsilí a naléhání zakoupila vláda dům U Pecnářů č.p. 481/II v Praze 2 na rohu Kateřinské (tehdy Benátská ul.) a Viničné ulice č. 9. Dům byl pro potřeby nemocnice přestavěn podle plánů A. Pitlika z r. 1871. V r. 1895 bylo prodlouženo křídlo při Viničné ulici přístavbou podle stavitele Schiny. Zde byla 9. května 1888 otevřena takzvaná „Dětská nemocnice na Křižovatce“.
Zastávka 5: Areál kláštera u sv. Kateřiny
Před vstupem do areálu kláštera sv. Kateřiny se nachází ulice Viničná, která zde vznikla po roku 1869, přeměnou zeleně a potřeb pro obslužnost vznikající porodnici u Apolináře.
Kostel sv. Kateřiny byl založen roku 1355 při klášteře augustiniánek, českým králem a římským císařem Karlem IV. Zasvěcen sv. Kateřině mělo být poděkováním této světici za údajnou záchranu Karlova života v bitvě u San Felice. Smutný osud potkal klášter v roce 1420, kdy byl jako mnohé jiné vypálen husity. Klášterní kostel však fungoval i nadále s přestávkou v letech 1737–1741, kdy byl okázale přestavěn. Z původní gotické stavby se zachovala pouze štíhlá věž při průčelí vrcholně barokního chrámu z let 1737 až 1751 s vynikajícím vnitřním sálovým prostorem, jehož klenba je zdobená freskovou malbou od Václava Vavřince Reinera z roku 1741.
Zajímavostí je osmiboká věž v průčelí, přezdívaná "Pražský minaret", je zvláštností nejen kostela sv. Kateřiny, ale i nedalekých kostela sv. Apolináře nebo kostela Zvěstování Panny Marie na Slupi. Osmiboká byla i pozoruhodná kaple Božího Těla na Karlově náměstí (zbourána 1791), stejně tak i kostel Panny Marie na Karlově, odkazující na osmibokou katedrálu Panny Marie v Cáchách, kterou založil vzor a idol Karla IV. Karel Veliký.
Pět novoměstských kostelů, založených Karlem IV., tvoří pravidelný kříž. Severo-jižní rameno tvoří spojnice kostelů: kostel sv. Kateřiny a kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi, západo-východní rameno kostel Panny Marie na Slovanech a kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého, ramena se protínají v kostele sv. Apolináře.
Nyní se přesuneme do areálu tehdejší zahrady kláštera, který byl svým rozsahem jeden z největším na Novém městě. Pro systematickou lůžkovou péči o duševně choré je důležitý rok 1783. Toho roku dne 19. března 1783 nařizuje císař Josef II. dvorním dekretem zřízení oddělení pro duševně choré kněze při nemocnici Milosrdných bratří v Praze.
Dalším stupněm vývoje je vybudování nového, většího ústavu pro choromyslné kolem roku 1820. Vybrán byl stávající augustiánský klášter u Sv. Kateřiny, sloužící jako kasárna. Definitivně pro tyto účely byl zakoupen v roce 1826.
Ústav u Sv. Kateřiny mohl v té době pojmout 250 nemocných a jejich příjem se rok od roku zvětšoval. Proto začal dr. Riedl už v roce 1837 připravovat stavbu zcela nového ústavu, která proběhla v letech 1840–1844, tento byl otevřen jako tzv. Nový dům. Zde je dosud hlavní budova Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN. Budova byla stopadesát metrů dlouhá, dvoupatrová se dvěma jednopatrovými čtyřicetimetrovými postranními křídly, levá strana pro muže, pravá pro ženy. V přízemí hlavní budovy byly byty některých zaměstnanců, lékařské pokoje, pracovny a dílny, jídelny, společenské sály pro nemocné, kanceláře, kuchyně, očistné vanové lázně a vodoléčba.
V prvním patře byly pokoje pro nemocné I. a II. třídy., ve druhém patře byly pokoje III. třídy. V obou postranních křídlech byly místnosti pro neklidné, nesnášenlivé, nečistotné a k útěku náchylné pacienty. Plný provoz v Novém domě byl zahájen až v lednu 1846. Kateřinský ústav byl od té doby vyhrazen chronickým pacientům. V letech 1840 až 1850 měl pražský ústav pověst nejlépe vedeného a nejmoderněji vybaveného ústavu v celé Evropě.
Putováním ulicí Viničná směrem k Větrovu (dnes kostel. Sv. Apolináře) míjíme ještě budovu Hrdličkova muzea člověka je součástí „Bývalý německý universitní přírodovědecký ústav“ dnes Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Stálá expozice představuje témata evoluce člověka a jeho příbuzných, vývoje jedince, lidské variability a také patologie a smrti. Novorenesanční stavba z let 1877-79. Architekt Franz Pisařovic. Ve vestibulu je umístěn bronzový reliéf s profilem Alberta Einsteina, který zde jako řádný profesor teoretické fyziky a zároveň jako vedoucí Ústavu teoretické fyziky působil v l. 1911-12.
Zastávka 6: Větrov, Apolinář, Zemská porodnice
Po našem výstupu na vrch Větrov jsem na křižovatce ulice Viničná a Apolinářská a máme zde možnost zhlédnout kostel sv. Apolináře. Kostel byl postaven v letech 1360–90, roku 1462 do něj byla přeložena kapitula ze Sadské a od r. 1784 sloužil kostel jako farní. Nadaci při něm zřídil roku 1363 Karel IV. Přilehlá kapitulní budova byla poprvé zbarokizována kolem roku 1670, podruhé pak v letech 1740–45.
V roce 1789 zrušil v rámci reforem veřejného zdravotnictví Josef II. Vlašský špitál a jeho jmění bylo zabaveno. Porodinec a nalezinec byl 17. srpna t.r. přestěhován do nadační budovy pro duchovní č.p. 447 při kostele sv. Apolináře. Podle plánů profesora a ředitele pražské polytechniky a vedoucího Zemského stavebního úřadu F. L. Hergeta byla budova upravena pro účely porodnice a nalezince tak, aby vyhovovala pokynům daným v direktivních pravidlech. Provoz porodnice byl oficiálně ohlášen guberniální vyhláškou z 30. července 1789 a brzy sem byl přestěhován nalezinec. Vlastní nalezinec byl umístěn ve třech domcích v tehdejší ulici U Karlova, pronajat byl i přízemní domek bývalé barvírny na protější straně pozemku. Kapacita však záhy nestačila přílivu rodiček ani dětí.
Desítky tisíc pacientů včetně známých osobností ze světa kultury nebo sportu prošly protialkoholní léčebnou u Apolináře, kterou založil před 70 lety, 9. září 1948, legendární bojovník proti alkoholismu docent Jaroslav Skála. Během svého působení vypracoval komplexní léčebný program závislostí.
První specializované lůžkové oddělení pro studium a léčbu alkoholu při psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnici v Praze vzniklo v budově bývalého kláštera u kostela sv. Apolináře. Oddělení se postupně rozšiřovalo a vznikaly zde unikátní léčebné programy, většinou první svého druhu v České republice, ale i ve světě. Například první protialkoholní záchytná stanice (1951) nebo ambulance pro závislosti u dětí (1957). „V roce 1997 přibyl první oficiální metadonový substituční program na území ČR a o pět let později ambulance pro pacienty závislé na nealkoholových drogách.
Zásluhou prof. Antonína Jungmanna bylo provedeno v letech 1824–27 rozšíření porodnice. Tíživou situaci porodnice vyřešil až nový objekt, který byl postaven podle projektu Josefa Hlávky (1831–1908) v letech 1866–75, otevřen byl 26. dubna 1875. Na svou dobu velmi moderní budova v romantickém novogotickém slohu kde předloha byla hanzovní severoněmecká města typu Hamburk, měla 11 provozních a léčebných, vzájemně propojených traktů s 62 účelovými a 248 vedlejšími místnostmi s kapacitou 367 lůžek.
O podobě a standardech nové nemocnice se jednalo od roku 1862. Pro stavbu bylo vybráno místo v bývalé Herzogově zahradě. Lehkou ironií osudu je, že zde dříve stával dům zvaný „U Herodesa“. Bylo plánováno, že nemocnice kapacitně zvládne pokrýt tři tisíce porodů ročně, a aby se zamezilo šíření všech infekcí, byly za povrchový materiál zvoleny neomítnuté cihly. Tenkrát se totiž věřilo, že infekce se drží ve vrstvách omítky, a cihly tak tomu měly zabránit. Tento nesmysl byl sice po čase vyvrácen, nicméně právě jemu vděčíme za podobu porodnice, jak ji známe.
Projekt byl svěřen architektovi Josefu Hlávkovi, který vlastnil prosperující stavební společnost, která v Praze a okolí do té doby postavila přes sto padesát staveb. Stavba porodnice se tedy výrazně prodražila. Josef Hlávka je autorem unikátního dispozičního řešení budovy. Pavilony jsou postaveny na půdorysu čtverce a jednotlivá křídla jsou rozmístěna kolem vnitřního nádvoří se zahradou. Tento půdorys vychází z dispozic středověkých klášterů s rajským dvorem pro meditaci, zde je však použit i s ohledem na hygienická hlediska. Jednotlivé trakty pavilonů je totiž možno uzavřít a zabránit tak šíření jakékoliv nákazy. Vzorem pro tento projekt byly nemocnice po celé Evropě, které Josef Hlávka, než se do navrhování pustil, zevrubně prozkoumal.
Stavba zemské porodnice byla započata v roce 1867 a trvala do roku 1875. Náklady se z předpokládaných 400 000 zlatých za tu dobu zvýšily na 900 000 zlatých a vnitřní vybavení bylo vyčísleno na dalších 101 000 zl. V dubnu roku 1875 byla Královská česká zemská porodnice a nalezinec slavnostně uvedeny do provozu a ke konci měsíce se zde narodila první holčička.
Zastávka 7: Výhled na Hlavův ústav, patologie
Na vrcholu Větrova za kostele sv. Apolináře a porodnici, můžeme objevit překrásný výhled do klidné oblasti nového města Prahy 2 kde můžeme pozorovat zajímavou budovu do „tvaru J“. podle jména zakladatele JAROSLAV HLAVA, patologického ústavu na Albertově Pilíře české patologie. Než vznikla tato budova musel být nejdříve zahájena činnost České lékařské fakulty v roku 1884 a nejen u jejího zrodu, ale i na počátku oboru patologické anatomie stál J. Hlava, nejmladší profesor nové české lékařské fakulty, kterým se stal ve 32 letech, a později rektor univerzity.
Začínal ve velmi skromných podmínkách v hrázděné kůlně na nádvoří děkanátu z ulice Ke Karlovu a trvalo 25 let než dosáhl schválení vybudování českého patologického ústavu na Albertově. Výstavbu navíc přerušila první světová válka, a tak byl ústav nesoucí jméno svého zakladatele slavnostně otevřen až roku 1921. Tento ústav byl v době otevření jedním z nejmodernějších a nejlépe vybavených ústavů v Evropě, nicméně sám prof. Hlava si jej dlouho neužil, zemřel pouhé 3 roky po jeho otevření. Exteriér ústavu je vybudován ve slohu powagnerovské moderny s rysy konstruktivismu a byl prohlášen národní kulturní památkou. Ve vestibulu Ústavu je uložena urna s jeho popelem.
Jedna historická událost, která se zde stala za okupace v průběhu 2. světové války. Zde bylo po smrti pitváno tělo Josefa Gabčíka a jeho hlava byla oddělena a uschována v láhvi s roztokem a vystavena u vstupu, společně s hlavou Jana Kubiše (na konci války se ale ztratila).
Zastávka 8: Urologie, Kupecká nemocnice
Nyní se vracíme na křižovatku ulic Apolinářská a Ke Karlovu a nacházíme se před budova Urologie – příklad brutalismu.
Projekt zafinancovalo hl. město Praha (186 miliony korun) a na vybavení kliniky (za dalších 20 milionů korun) se podílely významné firmy orientující se na zdravotnickou techniku jako česká Chirana a ze zahraničních pak nejvíce Siemens. Samotnou stavbu měla na starost rumunská stavební společnost a je zajímavostí, že náklady se stavbou spojené byly financovány také formou koksovatelného ostravského uhlí. Stavba samotná trvala krátce přes 3 roky (od roku 1973), což bylo na svou dobu neobvykle rychlé. Budova má 7 pater, 1 podzemní (sloužilo jako technické podlaží – ovládací středisko nepříliš efektivní klimatizace) a 6 nadzemních. V době otevření klinika disponovala 96 lůžky (včetně dětského oddělení).Od počátku byla klinika jedním z prvních pracovišť v Evropě, kde se zabývali zcela novou problematikou – využitím urodynamických měření a to ve vlastní laboratoři.
Patří mezi vynikající reprezentanty tzv. brutalistické architektury na našem území. Výraz a koncept stavby vychází z mezinárodních charakteristik tohoto stylu, avšak zároveň v sobě nese i místní specifika – hmota stavby i architektonické ztvárnění byly utvářeny s ohledem na režim památkové rezervace, která byla v té době vyhlášena. Nová budova nesměla ovlivňovat pražské panorama ani měřítko okolních historických budov a materiál fasády měl soudobým způsobem navazovat na okolní historickou architekturu. Hmotu kliniky tvoří výrazná patrová podnož a z ní se tyčící bohatě členěný kvádr, oddělený technickým patrem. Okna a drobně vlnitý hliník vytvářejí horizontální pásy. Naproti tomu keramický obklad, pohledový beton a „žiletky“ jsou řešeny vertikálně. Poslední patro, ještě výrazněji členěné, ukončuje hmotovou skladbu. Nepravidelně rozmístěné betonové plochy a kombinace materiálů vytvářejí dramatickou kompozici a odkazují na sochařský přístup architektů.
Hned vedle Urologie se nachází budova, která vznikla v neogotickém stylu v l. 1859-60. Od 60. let 19. stol. prošla budova několika úpravami (1926 příst. podkroví), velká zahrada nyní částečně zastavěna. Od října 1862 zde sídlila Nemocnice pražského obchodnictva. Odtud nese svůj zkrácený název Kupecká nemocnice. Tato společnost v čele s Eduardem Pleschnerem z Eichstettu zde zakoupila od Pleschnerů zahradu s altánem. Sám Eduard Pleschner stavbu částečně dozoroval a spolufinancoval. Od roku 1958 byla budova památkově chráněna spolu s oplocením, zahradou a empírovým altánem. Zahrada a altán byly v roce 1973 z ochrany vyňaty a altán následně zbourán a vznikla zde výtopna.
Volně stojící patrová zděná omítaná stavba na obdélném půdorysu s širokým obdélným rizalitem na přední straně. Příčně obdélná okénka suterénu jsou lemována kamenným ostěním. Fasáda přízemí i patra prolomena obdélnými, pravoúhle zakončenými okny, lemovanými zalamovanou nadokenní římsou. Přízemí od patra odděleno kordonovou římsou. Nad okny korunní římsa, nad ní atika s kružbovým vlysem. Nároží rizalitu zpevněna nakoso postavenými opěrnými pilíři, vrcholícími fiálami. V ose rizalitu hlavní vstupní portál pravoúhlý s edikulou s lomeným obloukem v nadpraží s kraby a kytkou. Zdobné oplocení objektu mezi kamennými pilíři. Zahrada vyasfaltovaná a z velké části zastavěná výměníkovou stanicí.
Po celou dobu své existence sloužila budova nemocničním účelům. Postupně zde sídlila ortopedie, klinická fyziologie a patologie.
Zastávka 9: Dětská nemocnice
Když popojdeme dál ke Karlovu tak po pravé straně uvidíme dnes areál dětské nemocnice, ale v prvopočátku zde byl Nalezinec.
Když roku 1789 zrušil Josef II. bezmála 200 let sloužící Vlašský špitál pod Jánským vrškem ve Vlašské ulici na Malé Straně a zabavil jeho majetek, vznikla otázka, kam umístit původní pražský nalezinec, který v něm byl zřízen. Volba padla na nadační budovu pro duchovní při kostele sv. Apolináře. V něm měl být zřízen porodinec (jak se tehdy říkalo) a nalezinec.
Teprve v roce 1895 rozhodl zemský výbor o stavbě nového nalezince. Jeho první část byla zprovozněna v roce 1897, dokončen byl v roce 1902. Stojí dodnes tak jako tenkrát (s malými dostavbami) a česká pediatrie v jeho budovách urazila notný kus cesty svého vývoje.
Kojenecká klinika existovala v nalezinci už od roku 1875 (a kojenecké oddělení dokonce od roku 1865.Je podstatné, že v té době neexistovala česká dětská nemocnice, že podporovány byly jen ústavy německé a že jen na ně byly odkázány české děti. České dětské lékařství vznikalo s velkými obtížemi a se značným úsilím několika nadšenců. Ač byl Neureutter profesorem, neměl nejen kliniku, ale ani kde přednášet. Na jeho naléhání konečně zakoupila vláda dům na rohu Kateřinské a Viničné ulice na tzv. „Křižovatce“ (dnes je součástí neurologické kliniky 1. lékařské fakulty UK). Po jeho adaptaci, nedostatečně ekonomicky zajištěné, tu bylo otevřeno 9. května 1888 ambulatorium dětských nemocných. Tak skromné byly počátky českého dětského lékařství!
Závěrem naší procházky po nemocničních budovách se dostaneme na samý konec tehdejší Prahy k hradbám a bastionu, kde je dnes rušné dopravní místo s vjezdem na Nuselský most. Ale než zde vznikly a zanikly budovy, tak se přesuneme na začátek roku 1891 do r. 1894 kdy vyjednával Spolek bezvýsledně s obcí pražskou o pozemku u Slepé brány. Pomohly až přípravy na oslavy 50ti-letého výročí panování císaře Františka Josefa, kdy Spolek znovu upozornil magistrát na onen pozemek a zavázal se pořídit na vlastní náklady rozpočet a plány nemocnice. Ty zcela nezištně vypracoval Ing. Karel Stark, který za tím účelem studoval pavilónový systém nemocnic v Evropě. Obecní zastupitelstvo 12. prosince 1896 rozhodlo věnovat ke stavbě jubilejní české dětské nemocnice pozemek, postavit na svůj náklad dvě budovy a zajistit sadovou úpravu. Další tři nemocniční budovy se rozhodla postavit Pražská městská spořitelna. Stavbu poslední, šesté budovy převzal Spolek do vlastní režie. Spolek se také zavázal zakoupit vnitřní vybavení, vést po 30 let správu, vydržovat nemocnici a přibrat dva zástupce obce pražské do kuratoria.
Stavba byla zahájena 27. července 1898. Slavnost kladení základního kamene se konala 27. 11. 1898. Začala v 9 hodin tichou mší v kostele na Karlově, odkud se šlo na staveniště. Po písních, přednesených Hlaholem, promluvil starosta Jan Podlipný a jednatel spolku prof.MUDr. František Michl. Místo bylo vysvěceno arcibiskupem hrabětem Schönbornem.
Česká dětská nemocnice byla otevřena 7. února 1902. Měla 270 lůžek (na konci 1. republiky již 350), ambulance pro nemoci vnitřní, chirurgické, ortopedické, infekční, oční, ušní, zubní, kožní a syfilitické. V největší budově byly umístěny děti s nepřenosnými nemocemi a v posledních dvou byli pacienti s infekčními nemocemi. V České dětské nemocnici byla od května 1903 umístěna dětská klinika. Až po vzniku republiky se podařilo rozšířit kliniku na 45 a později na 55 lůžek, v roce 1923 byla zřízena 4 kojenecká lůžka a mléčná kuchyně. (Mléčné kuchyně se poprvé objevily ve Francii na začátku 90tých let 19. stol.
Nemocnice, která se tyčila nad srázem Nuselského údolí, byla poměrně špatně dostupná. Hromadnou dopravu k České dětské nemocnici (kde měla v ulici Boženy Němcové konečnou), zajišťovala až od r. 1912 tramvajová linka číslo 12 (přes Staroměstské nám. do Košíř), od r. 1914 linka č. 8 (k Prašné bráně). Od 1. prosince 1938 jezdila k ČDN tramvajová linka č. 6 (od Stromovky). Dne 1. července 1966 byl provoz tramvajové trasy mezi náměstím I.P.Pavlova a Karlovem ukončen a zároveň skončil provoz linky číslo 6.
Katastrální území
Datum vytvoření: 31.7.2022 23:15
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba
