Budova bývalé České polytechniky (dnes ČVUT), Karlovo náměstí čp. 293/13 (Nové Město)

Historie

Parcelu zakoupil roku 1866 Zemský výbor Království českého, který zde chtěl po zavedení dvojjazyčné výuky ve školním roce 1860–1861 postavit novou budovu polytechniky. Tato část měla být spojena s barokním domem emeritních kněží, tenkrát užívaným jako Karlova kasárna na sousední parcele č.p. 307. Tím by vznikl rozsáhlý komplex, v němž měla mít každá jazyková větev své vlastní školní místnosti a ke společnému užívání byly určeny knihovna a muzeum.

Soutěže roku 1866 vypsané Zemským výborem pro šest vyzvaných architektů se zúčastnili pouze profesor polytechniky Emanuel Ringhoffer a architekt Ignác Ullmann (1822–1897), jehož plán doporučili v roce 1867 Heinrich Ferstel a Josef Hlávka stavební komisi k provedení. Kolaudace budovy proběhla v roce 1875.

Toto heslo se nachází na herní trase Proměny architektury v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Umístění budovy České polytechniky na Karlovo náměstí (navrhovaném dříve pro Národním muzeum) odráželo snahy o vytvoření nové urbanistické dominanty Prahy. Nároky na vybavení nové pražské polytechniky v šedesátých letech 19. století daleko překračovaly dosavadní měřítka instituce, která sídlila od roku 1786 v barokním sekularizovaném komplexu jezuitské Svatováclavské koleje v dnešní Husově ulici č.p. 240/I. Kvůli finančnímu omezení došlo k radikální redukci Ullmannova projektu na reprezentativní část s hlavním průčelím obráceným do Karlova náměstí a přestavěný barokní komplex si zachoval svou fasádu.

Popis

Dvoupatrová neorenesanční budova tvoří působivou protiváhu baroknímu kostelu sv. Ignáce a její prestižní umístění na Karlovo náměstí odpovídá významu, které toto místo mělo v urbanistickém programu Prahy 19. století: na severní straně náměstí mělo být podle jednoho z návrhů umístěno v šedesátých letech 19. století Národní muzeum. Fasáda polytechniky dosahuje značné monumentality svým rozvrhem, v němž je patnáct os rozděleno stejným dílem na středový rizalit a části po stranách. Všemi podlažími probíhají výrazně vysazené podokenní římsy a toto horizontální členění posilují ve zvýšeném přízemí ještě další dvě římsy. Elegantní vertikalitu stavby nesou zejména okna s výraznými suprafenestrami v 1. a 2. patře. Svými proporcemi působí fasáda velmi ušlechtile – Jindřích Vybíral mluví o Ullmannově „krásném stylu“. Plnost plasticity vyznívá zejména v motivu Sansovinovy knihovny sv. Marka v Benátkách, zde v nejvyšším podlaží středového rizalitu, pro nějž začínající velikán českého sochařství 19. století Josef Václav Myslbek (1848–1922) dodal v roce 1879 deset Géniů technických věd. Autorem soch Alegorie Vědy a Práce (1894) je Antonín Popp.

Interiér

Nejvýraznějším prostorem interiéru je vestibul s oválným schodištěm neseným toskánskými pilíři a sloupy, v němž Ullmann zhodnotil nerealizovaný návrh pro Českou spořitelnu.

V době budování pražského metra bylo přízemí necitlivě vybouráno pro vstup k vestibulu metra. Budova dodnes patří Českému vysokému učení technickému a je od roku 1958 památkově chráněna.

Architekt

Český architekt, významný představitel novorenesance Vojtěch Ignác (Hynek) Ullmann se narodil 23. dubna 1822 v Praze, zemřel 17. září 1897 v Příbrami. Na území městské části Praha 2 je mu připisováno autorství projektu bývalé Nemocnice pražského obchodnictva v ulici Ke Karlovu čp. 458/4, jejíž výstavba probíhala v letech 1859–1860. Stavba budovy Sokola pražského v dnešní Sokolské ulici č.p. 143 se realizovala v roce 1863 či Vily Grébovka v Havlíčkových sadech.