Kostel sv. Ignáce s jezuitskou kolejí a kaplí sv. Františka Xavera (Nové Město)

Historie

Kolej na Karlově náměstí byla třetím jezuitským domem a druhou kolejí, které se objevily v Praze. Jezuité se dlouho nemohli rozhodnout, kde kolej vybudují, nabízelo se jim místo na Koňském (dnes Václavském náměstí) či Dobytčím trhu (Karlově náměstí), kde již v roce 1622 získali do své péče kapli Božího Těla. Rozhodli se někdy kolem roku 1630, a poté jezuité začali vykupovat frontu domů na Dobytčím trhu. V této době jistě vznikly i předběžné plány, jejichž podobu ale neznáme; první dochované návrhy lze datovat až do roku 1656. Teprve v roce 1658 jezuité vykoupili poslední domy a bylo jim povoleno sjednotit stavební linii, a s kostelem vystoupit do Ječné ulice. Stavět se začalo roku 1659 na jižní straně, kde byly méně výstavné domy, zatímco v severně položených domech jezuité přebývali. První kolejní stavbou byla kaple sv. Františka ­­– již v roce 1660 zaklenutá – a na rychlost výstavby ukazuje roku 1662 zastřešená část s deseti celami. Stavbu vedl Martin Reiner, děda pozdějšího velkého barokního malíře, ale nevíme, zda architekturu i sám navrhoval. Přestože kolej ještě zdaleka nebyla dokončena, pustili se jezuité v roce 1665 do stavby kostela sv. Ignáce. Projekt nechali vypracovat tehdy nejvíce uznávaným architektem Carlem Luragem, který již dlouho pro jezuity pracoval. Stavbu řídil polír Domenico Luragoni, kamenické práce obstarával Martin Čech, později také Václav Kňourek, tesařské Kilián Gabriel. Finančně vyčerpávající stavba kostela oddálila pokračování prací na koleji, takže až v roce 1674 došlo k dokončení dalších osmi cel. Řízení stavby tehdy (1671) již pevně držel Martin Reiner, jehož roční odměna odpovídala platu architekta. Samotný kostel byl – ne ještě zcela dokončený – slavnostně vysvěcen 31. července 1678. Následovalo jeho zařizování mobiliářem, které spolu s následnou výstavbou zvonice, dokončenou roku 1687, opět pozastavily budování koleje.

Práce nově převzal Pavel Ignác Bayer, který navrhnul nejen zvonici, ale i portikus a průčelní fasádu kostela. Portikus, symbolicky představující Vítězný oblouk jako vítězství katolické víry, vznikal v rozmezí let 1696–1699. Stavba koleje byla nakonec ukončena až v roce 1759, aniž by se během takřka stoleté výstavby podstatněji změnila koncepce. Jen vrcholně barokní vjezdové portály, obecně považované za dílo Jana Josefa Wircha, prozrazují pozdní dobu vzniku. V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a majetek propadl do vlastnictví tzv. studijního fondu. Ale již po dvou letech areál obsadilo vojsko a o rok později zde zřídili vojenský špitál. Ten zde nakonec vydržel až do otevření Ústřední vojenské nemocnice v Praze 6 (1938). Zásluhou přeměny funkce došlo k významným změnám a dostavbám, z nichž stojí za pozornost hlavně přepatrování kaple sv. Františka Xaverského v roce 1908. Samotný kostel sv. Ignáce byl pak po obnovení řádu vrácen jezuitům v roce 1866, v roce 1950 jim byl znovu odebrán a roku 1991 opět vrácen.

Toto heslo se nachází na herní trase Betlémy v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

V kostele sv. Ignáce působil i   Adolf Kajpr (1902 - 1959) , kněz, jezuita, publicista a bojovník proti nacismu a komunismu. Za obou režimů byl vězněn. Zemřel v Leopoldově v roce 1959. V roce 2017 byl zahájen proces jeho beatifikace. 

Popis kostela

Kostel je nejvýznamnější stavbou celého areálu, představuje charakteristickou jezuitskou dispozici, jednolodní, o třech klenebních polích, se zúženým a sníženým presbytářem. Zajímavostí klenebního systému je použití vzdutých (baldachýnových) kleneb v bočních kaplích, tedy kleneb, které ovládly naše stavitelství až ve vrcholném baroku. Vše pokrývá těžký a bohatý barokní štuk, někde i s figurálními motivy, který v letech 1697–1699 patrně dokončoval Tommaso Soldati. Ani mobiliář nepochází z jednoho časového období: pozdně barokní hlavní oltář je z let 1768–1773, přičemž oltářní obraz sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu, namaloval Jan Josef Heinsch již v roce 1688. V bočních kaplích zleva je v kapli českých patronů oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1719, zhotovený tedy nedlouho před jeho svatořečením. Zprava: kaple sv. Františka Borgiáše, kaple sv. Barbory a P. Marie Pěkarské s oltářem z doby kolem 1760. Další je kaple věnována Zemřelým, což připomíná freska Posledního soudu na stropě, původně z roku 1685, ze stejné doby je oltář Ukřižovaného. Dále je kaple sv. Liboria, kaple sv. Aloise z Gonzagy s rokovým oltářem, protějškovým ke kapli P. Marie Pěkarské, poslední je kaple sv. Františka Xavera.

Průčelí kostela vrcholí štítem se sochou sv. Ignáce obklopeného zlacenými paprsky, které v zapadajícím slunci září stejně jako iniciála AMDG, latinský ekvivalent jezuitské devizy „K větší slávě Boží“; v chronogramu lze přečíst vročení 1671. Na průčelí nechybí jezuitská iniciála IHS a na portiku galerie jezuitských světců.

Popis koleje

Průčelí kolejního komplexu se do Karlova náměstí obrací dlouhou fasádou, kterou uprostřed rytmizují pilastry vysokého řádu a zdůrazňuje dvouosý rizalit. Pilastrový řád a vystouplé pásy oken jsou nejen běžným schématem jezuitských staveb, ale i optické vyrovnání šíře průčelí. A přestože fasáda vznikala podle jednotného programu, lze na ni pozorovat změny slohového názoru od fantazie ke klišé: v pravé polovině se podoba figur na hlavicích mění, ale v mladší levé polovině mají jednotnou stylizovanou podobu. Charakteristická je i vnitřní dispozice koleje s širokou průběžnou chodbou. Ta probíhá při průčelí, aby nejen odclonila nepříjemný hluk z rušného tržiště.

Současnost

Dnes kolej patří Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a je od roku 1958 památkově chráněná. 

Další podrobnosti v publikaci vydané MČ Praha 2:  Kostel sv. Ignáce z Loyoly (PDF)