Carlo Lurago

Obec Pellio Intelvi, z níž rodina Luragů, stavitelů a umělců pochází, leží na náhorní plošině v severoitalských Alpách, v Lombardii, v dnes již spojené obci PellioInferiore (Pelsotto) a Pellio Superiore (Pelsopra), položené ve výšce kolem 1000 m nad mořem. V Praze se snad objevil již 6. listopadu 1635, kdy jako dvacetiletý mladík vystupoval v roli svědka (spolu s Melchiorem Meerem) při svatbě Antonína Aichla v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Bezpečně je Lurago v Praze doložen roku 1638.
Zdá se, že ani pro původní profesi Carla Luraga, jenž byl zřejmě vyučený štukatérem, nebylo uplatnění. Mladý Lurago nepochybně také proto, že byl nejen obratný a řemesla znalý, ale i dobrý katolík, našel angažmá u vítězných církevních stavitelů.
Bezpečně je Lurago doložen v letech 1638–1640 prací v interiéru chrámu sv. Salvátora v pražském Klementinu. Dne 6. února 1640 s ním byla uzavřena první smlouva na nespecifikované úpravy v chóru kostela sv. Salvátora. Protože z této doby pochází štuková výzdoba, je ovšem možné, že hlavní díl práce spočíval ve štukové dekorativní výzdobě presbyteria.
Lurago patřil mezi nejvíce vyhledávané tvůrce třetí čtvrtiny 17. století a teprve ve druhé polovině šedesátých let mu přibyla konkurence jak v osobě Giovanniho DomenicaOrsiho, který u Luraga ostatně začínal jako polír, tak Francesca Carattiho. Lurago patřil především k tvůrcům sakrální architektury, v níž vytvořil typ poměrně nenáročné, ale jistě elegantní stavby, která našla široké opakování i v dalších desetiletích po Luragově smrti a byla přerušena až nástupem zcela jiných prostorových principů, které přinesl vrcholný barok.
Přestože i pro šlechtické objednavatele, zvláště v konci své české působnosti, vytvořil Lurago pozoruhodná díla, přece jen jeho hlavní přínos je nutno hledat v sakrálních stavbách a ve stavbách pro církevní objednavatele. Pracoval především pro jezuity, kteří krátce po skončení třicetileté války byli zřejmě nejaktivnějšími církevními stavebníky. Nevyhýbal se však ani pracím na sakrálních objektech jiných objednavatelů. Souběžně pracoval i pro další i nově příchozí řeholní bratrstva.
Stavební práce na dnešním opevnění Vyšehradu s branami začal Carlo Lurago v roce 1653. Od roku 1656 až do své smrti roku 1678 vedl stavbu Gion Decapaoli. Patrně ještě podle Luragova návrhu vznikla Leopoldova brána (do 1672). Nakonec ale opevnění nebylo dokončeno. O částečnou dostavbu se pak zasloužili obléhatelé Prahy – Francouzi, kteří v letech 1741–1742 upravili kasematy a vybudovali redan proti Praze.
Přestože již v roce 1664 byl Carlo Lurago povolán do bavorského Pasova k přestavbě tamního dómu sv. Štěpána, který v roce 1662 při požáru města vyhořel, zůstával ještě několik dalších let v Praze. Pro Humprechta Jana Černína stavěl v letech 1666–1670 již zmíněný zámeček Humprecht, po roce 1665 a také ještě v roce 1669 budoval Klementinum, jak dokazují dochované smlouvy, a ve stejné době stavěl také kostel sv. Ignáce novoměstských jezuitů.
Luragova činnost je dále doložena v Rakousku, při poutním kostele Maria Taferl na Dunaji, k jehož stavbě byl architekt povolán v roce 1671. Jedná se o poměrně jednoduchou stavbu s dvouvěžovým průčelím, které bylo dodatečně upraveno. Ke stavbě kanovnického dvora v Salzburgu Luraga povolali až v roce 1682. Zanedlouho poté, 12. října 1684, architekt v Pasově zemřel, aniž po sobě zanechal testament.