Budova bývalé České polytechniky (dnes ČVUT) (Nové Město)

Historie:

Parcelu zakoupil roku 1866 Zemský výbor Království českého, který zde chtěl po zavedení dvojjazyčné výuky ve školním roce 1860–1861 postavit novou budovu polytechniky. Tato část měla být spojena s barokním domem emeritních kněží, tenkrát užívaným jako Karlova kasárna na sousední parcele č.p. 307. Tím by vznikl rozsáhlý komplex, v němž měla mít každá jazyková větev své vlastní školní místnosti a ke společnému užívání byly určeny knihovna a muzeum. Soutěže roku 1866 vypsané Zemským výborem pro šest vyzvaných architektů se zúčastnili pouze profesor polytechniky Emanuel Ringhoffer a architekt Ignác Ullmann (1822–1897), jehož plán doporučili v roce 1867 Heinrich Ferstel a Josef Hlávka stavební komisi k provedení. Kolaudace budovy proběhla v roce 1875.
Umístění budovy České polytechniky na Karlovo náměstí (navrhovaném dříve pro Národním muzeum) odráželo snahy o vytvoření nové urbanistické dominanty Prahy. Nároky na vybavení nové pražské polytechniky v šedesátých letech 19. století daleko překračovaly dosavadní měřítka instituce, která sídlila od roku 1786 v barokním sekularizovaném komplexu jezuitské Svatováclavské koleje v dnešní Husově ulici č.p. 240/I. Kvůli finančnímu omezení došlo k radikální redukci Ullmannova projektu na reprezentativní část s hlavním průčelím obráceným do Karlova náměstí a přestavěný barokní komplex si zachoval svou fasádu.

Popis:

Dvoupatrová neorenesanční budova tvoří působivou protiváhu baroknímu kostelu sv. Ignáce a její prestižní umístění na Karlovo náměstí odpovídá významu, které toto místo mělo v urbanistickém programu Prahy 19. století: na severní straně náměstí mělo být podle jednoho z návrhů umístěno v šedesátých letech 19. století Národní muzeum. Fasáda polytechniky dosahuje značné monumentality svým rozvrhem, v němž je patnáct os rozděleno stejným dílem na středový rizalit a části po stranách. Všemi podlažími probíhají výrazně vysazené podokenní římsy a toto horizontální členění posilují ve zvýšeném přízemí ještě další dvě římsy. Elegantní vertikalitu stavby nesou zejména okna s výraznými suprafenestrami v 1. a 2. patře. Svými proporcemi působí fasáda velmi ušlechtile – Jindřích Vybíral mluví o Ullmannově „krásném stylu“. Plnost plasticity vyznívá zejména v motivu Sansovinovy knihovny sv. Marka v Benátkách, zde v nejvyšším podlaží středového rizalitu, pro nějž začínající velikán českého sochařství 19. století Josef Václav Myslbek (1848–1922) dodal v roce 1879 deset Géniů technických věd. Autorem soch Alegorie Vědy a Práce (1894) je Antonín Popp.

Toto heslo se nachází na herní trase Proměny architektury v aplikaci Putování Prahou 2

Vyrazte ven, pojďte si zahrát

Objevte více

Interiér:

Nejvýraznějším prostorem interiéru je vestibul s oválným schodištěm neseným toskánskými pilíři a sloupy, v němž Ullmann zhodnotil nerealizovaný návrh pro Českou spořitelnu.

V době budování pražského metra bylo přízemí necitlivě vybouráno pro vstup k vestibulu metra. Budova dodnes patří Českému vysokému učení technickému a je od roku 1958 památkově chráněna.

Architekt

Český architekt, významný představitel novorenesance Vojtěch Ignác (Hynek) Ullmann se narodil 23. dubna 1822 v Praze, zemřel 17. září 1897 v Příbrami. Na území městské části Praha 2 je mu připisováno autorství projektu bývalé Nemocnice pražského obchodnictva v ulici Ke Karlovu čp. 458/4, jejíž výstavba probíhala v letech 1859–1860. Stavba budovy Sokola pražského v dnešní Sokolské ulici č.p. 143 se realizovala v roce 1863 či Vily Grébovka v Havlíčkových sadech.