Hlavní záložky

Technika Ullmann
Adresa
Karlovo náměstí 13
Praha 2
Česká republika
50° 4' 34.4784" N, 14° 25' 8.562" E
Technika Ullmann

Budova bývalé České polytechniky (dnes ČVUT)

Historie:

Parcelu zakoupil roku 1866 Zemský výbor Království českého, který zde chtěl po zavedení dvojjazyčné výuky ve školním roce 1860–1861 postavit novou budovu polytechniky. Tato část měla být spojena s barokním domem emeritních kněží, tenkrát užívaným jako Karlova kasárna na sousední parcele čp. 307. Tím by vznikl rozsáhlý komplex, v němž měla mít každá jazyková větev své vlastní školní místnosti a ke společnému užívání byly určeny knihovna a muzeum. Soutěže roku 1866 vypsané Zemským výborem pro šest vyzvaných architektů se zúčastnili pouze profesor polytechniky Emanuel Ringhoffer a architekt Ignác Ullmann (1822–1897), jehož plán doporučili v roce 1867 Heinrich Ferstel a Josef Hlávka stavební komisi k provedení. Kolaudace budovy proběhla v roce 1875.
Umístění budovy České polytechniky na Karlovo náměstí (navrhovaném dříve pro Národním muzeum) odráželo snahy o nové urbanistické dominanty Prahy. Nároky na vybavení nové pražské polytechniky v šedesátých letech 19. století daleko překračovaly dosavadní měřítka instituce, která sídlila od roku 1786 v barokním sekularizovaném komplexu jezuitské Svatováclavské koleje v dnešní Husově ulici čp. 240/I. Kvůli finančnímu omezení došlo k radikální redukci Ullmannova projektu na reprezentativní část s hlavním průčelím obráceným do Karlova náměstí a přestavěný barokní komplex si zachoval svou fasádu.

Popis:

Dvoupatrová neorenesanční budova tvoří působivou protiváhu baroknímu kostelu sv. Ignáce a její prestižní umístění na Karlovo náměstí odpovídá významu, které toto místo mělo v urbanistickém programu Prahy 19. století: na severní straně náměstí mělo být podle jednoho z návrhů umístěno v šedesátých letech 19. století Národní muzeum. Fasáda polytechniky dosahuje značné monumentality svým rozvrhem, v němž je patnáct os rozděleno stejným dílem na středový rizalit a části po stranách. Všemi podlažími probíhají výrazně vysazené podokenní římsy a toto horizontální členění posilují ve zvýšeném přízemí ještě další dvě římsy. Elegantní vertikalitu stavby nesou zejména okna s výraznými suprafenestrami v 1. a 2. patře. Svými proporcemi působí fasáda velmi ušlechtile – Jindřích Vybíral mluví o Ullmannově „krásném stylu“. Plnost plasticity vyznívá zejména v motivu Sansovinovy knihovny sv. Marka v Benátkách, zde v nejvyšším podlaží středového rizalitu, pro nějž začínající velikán českého sochařství 19. století Josef Václav Myslbek (1848–1922) dodal v roce 1875 deset Géniů technických věd.

Interiér:

Nejvýraznějším prostorem interiéru je vestibul s oválným schodištěm neseným toskánskými pilíři a sloupy, v němž Ullmann zhodnotil nerealizovaný návrh pro Českou spořitelnu.

V době budování pražského metra bylo přízemí necitlivě vybouráno pro vstup k vestibulu metra. Budova dodnes patří Českému vysokému učení technickému a je od roku 1958 památkově chráněna.

Adresa
Karlovo náměstí 13
Praha 2
Česká republika
50° 4' 34.4784" N, 14° 25' 8.562" E
Galerie: 
Budova bývalé České polytechniky (dnes ČVUT)
Půdorys
Dobová fotografie (převzato z J. Vybíral, Ignác Ullmann 1822 - 1897, Praha 1994)
Průčelí, 1871 (převzato z J. Vybíral, Ignác Vojtěch Ullmann, 1822 - 1897, Praha 1994)
Schodišťová hala
Odkazy a literatura: 
Kolektiv autorů, Slavné stavby Prahy 2, FOIBOS BOOKS, s. 126–129, Praha 2011.
František Jílek-Václav Lomič, Dějiny českého vysokého učení technického, Praha 1973.
Jindřich Vybíral, Ignác Vojtěch Ullmann (1822–1897), Praha 1994, s. 14–15
Datum poslední aktualizace: 8.10.2018 22:02