Palackého most (Nové Město)
Františku Palackému, českému učenci, politikovi, poslanci a zakladateli novodobého českého dějepisectví se dostalo přívlastku „otec národa“. Narodil se v rodině učitele 14. června 1789 v Hodslavicích u Nového Jičína. Zemřel 26. května 1876 v Praze.
Palackého most je třetí nejstarší pražský most přes Vltavu. Již v roce 1871 vzniklo družstvo pro vybudování mostu. Základní kámen byl položen 13. května 1876. Celá stavba proběhla velmi rychle, za pouhých dva a půl roku. Doprava na něm byla zahájena 22. prosince 1878. Most získal jméno českého buditele, vědce a politika Františka Palackého. Toto jméno mu zůstalo dodnes, pouze s krátkým přerušením během druhé světové války, kdy v letech 1940–1945 musel ustoupit Wolfgangovi Amadeu Mozartovi a nesl název Mozartův most.
Most byl velice vzhledný a zbarvením do trikolory vlastenecky laděný. Zhlaví pilířů a klenbové kvádry byly z modré žuly, poprsní zdi z červeného pískovce a kuželky zábradlí z bílého kararského mramoru. Most má sedm kleneb, tedy lichý počet, jak se obecně mosty staví. Projekt celého kamenného mostu, tj. kleneb, pilířů a jejich založení, vypracoval český inženýr Josef Reiter. Narodil se 22. října 1840 v Habrech. Inženýr různých významných železničních staveb, např. původního nádraží Františka Josefa I., dnešního Hlavního nádraží, projektoval v Praze i vinohradský a žižkovský železniční tunel. Za Palackého most byl na světové výstavě v Paříži vyznamenán velkou stříbrnou medailí. Josef Reiter byl činný i literárně. Jeho spolupracovníkem při projektování Palackého mostu byl český architekt Bedřich Münzberger, narozený v Karlíně roku 1846. Mezi jeho dílo patří například budova Univerzity Karlovy na Karlově náměstí, Karlínská radnice a zejména Průmyslový palác jubilejní výstavy v roce 1891 na pražském výstavišti v Bubenči, jehož levé křídlo vyhořelo při požáru 16. října 2008.
Ve vrcholech všech mostních kleneb, tzv. v záklencích, jsou v kameni provedeny erby pražských a jiných měst ležících při Vltavě a na Labi: Rožmberk, Český Krumlov, Budějovice, Týn nad Vltavou, Zbraslav, Vyšehrad, Smíchov, Mělník, Roudnice, Litoměřice, Ústí nad Labem, Děčín a další, dosud blíže neurčené. Modeloval je sochař Bohuslav Schnirch (1845–1901) a provedl Škarda.
Most zdobily všeobecně známá a milovaná sousoší, za něž dostal v soutěži první cenu mladík tehdy sotva dvacetiletý Josef Václav Myslbek (1848–1922). Tato sousoší byla na místě tesána postupně (uvádíme dobové názvy a v závorce současné): nejprve Libušina věštba (Přemysl a Libuše), pak Lumírova píseň (Lumír a píseň), Záboj a Slavoj (Slavoj a Záboj) a naposled Ctirad a Šárka. Tato sousoší zůstala na svých místech až do 14. února 1945, kdy dvě sousoší na novoměstském předměstí byla poškozena a zejména sousoší Přemysl a Libuše bylo téměř zničeno. Sochy byly potom přeneseny do Vyšehradu na prostor po vyhořelé zbrojnici, kde se rozkládají Vyšehradské sady.
Poškození soch představovalo pro Pražany ztrátu, ale na druhou stranu se tak vyřešil problém, který představovaly při předpokládaném rozšíření mostu. K tomu nakonec došlo, takže se chodníky mohly rozšířit z 1,5 m na 1,8 m, vozovka ze 7,74 m na 10,3 m a užitečná šířka mostu se celkově zvětšila z 10,74 m na 23,9 m. Opravený a rozšířený most byl dán veřejnosti do užívání 1. září 1951. V katastru městské části Praha 2 se nachází polovina tohoto mostu.
