Ctirad a Šárka, Vyšehradské sady (Vyšehrad)

Vyšehradské sady vznikly na prostranství, kde od 17. století až do roku 1927 stála vyšehradská zbrojnice. Potom, co tato barokní stavba vyhořela, zachovaly se z ní pouze dva kamenné portály poblíž východu ze sadů u chrámu sv. Petra a Pavla. V sadech stojí čtyři monumentální sousoší vytvořená Josefem Václavem Myslbekem původně pro Palackého most. V roce 1871 začaly projekční práce pro stavbu mostu, o němž pražská obec rozhodla, že bude sloužit nejen k užitku, ale též k okrase města. V roce 1881 byla vypsána veřejná soutěž na sochařskou výzdobu a ustanovena komise složená z umělců a estetiků zvučných jmen: Ženíška, Pinkase, Tyrše, Hostinského a Durdíka. Námět výzdoby stanoven nebyl.

Ze soutěže vyšel vítězně návrh sochaře J. V. Myslbeka, a to na námět Rukopisů a pod vlivem kreseb Josefa Mánesa. Realizace výzdoby trvala poměrně dlouho – od osazení Lumíra v roce 1888 až do roku 1897, kdy byla odhalena poslední skupina Ctirada a Šárky. Při pohledu od Palackého náměstí stál na mostě vlevo Přemysl a Libuše, vpravo Lumír a Píseň, na Smíchově ze stejného pohledu vlevo Ctirad a Šárka, vpravo Slavoj a Záboj.

Díla přímo na mostě podle Myslbekových modelů vysekali bratranci Josef a František Ducháčkové z hořického pískovce, z velké stěny Panského lomu u Podhorního Újezda. Ctirada a Šárku dokončili v roce 1897.

V pylonech byly umístěny budky výběrčích a podle budky, na níž stálo sousoší Lumír a Píseň, se jim říkalo „lumíři“. Mimochodem další rozšířenou přezdívkou výběrčích bylo označení „datlové“, protože „klofali“ z misky drobné mince.

Dne 14. února roku 1945 byla při náletu amerických letadel střepinami zničena plastika Přemysla a Libuše a také Lumíra a Písně tak, že musely být zhotoveny jejich kopie. Po válce byla nepoškozená sousoší Záboje a Slavoje a Ctirada a Šárky v roce 1947 uložena na trávník za kostelem sv. Petra a Pavla a později sem byla přenesena i kopie zničeného sousoší Přemysla a Libuše a opravené sousoší Lumíra a Písně. Sousoší Ctirada a Šárky je umístěno při jižním a východním okraji sadů.

Josef Václav Myslbek (1848–1922) patřil ke generaci tvůrců Národního divadla a zařadil se mezi umělce monumentálního realismu. Každému z jeho děl předcházely důkladné studie, stovky náčrtů a modelů. Myslbek se stal zakladatelem novodobého českého sochařství. Vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění a ovlivnil několik generací českých sochařů.