Slavoj a Záboj, Vyšehradské sady (Vyšehrad)

Vyšehradské sady vznikly na prostranství, kde od 17. století až do roku 1927 stála vyšehradská zbrojnice. Potom, co tato barokní stavba vyhořela, zachovaly se z ní pouze dva kamenné portály poblíž východu ze sadů u chrámu sv. Petra a Pavla. V sadech na rozsáhlém travnatém parteru stojí čtyři monumentální sousoší vytvořená Josefem Václavem Myslbekem původně pro Palackého most. V roce 1871 začaly projekční práce pro stavbu mostu, o němž pražská obec rozhodla, že bude sloužit nejen k užitku, ale též k okrase města. V roce 1881 byla vypsána veřejná soutěž na sochařskou výzdobu a ustanovena komise složená z umělců a estetiků zvučných jmen: Ženíška, Pinkase, Tyrše, Hostinského a Durdíka. Námět výzdoby stanoven nebyl.

Ze soutěže vyšel vítězně návrh sochaře J. V. Myslbeka, a to na námět Rukopisů a pod vlivem kreseb Josefa Mánesa. Realizace výzdoby trvala poměrně dlouho – od osazení Lumíra v roce 1888 až do roku 1897, kdy byla odhalena poslední skupina Ctirada a Šárky. Při pohledu od Palackého náměstí stál na mostě vlevo Přemysl a Libuše, vpravo Lumír a Píseň, na smíchovské straně ze stejného pohledu vlevo Ctirad a Šárka, vpravo Slavoj a Záboj. Dílo přímo na mostě podle Myslbekových modelů vysekal v letech 1892–1895 sochař Čeněk Vosmík. V pylonech byly umístěny budky výběrčích a podle budky, na níž stálo sousoší Lumír a Píseň, se jim říkalo „lumíři“. Mimochodem další rozšířenou přezdívkou výběrčích bylo označení „datlové“, protože „klofali“ z misky drobné mince.

Den 14. únor roku 1945 znamenal konec výzdoby Palackého mostu. Při náletu amerických letadel byla střepinami zničena plastika Přemysla a Libuše a Lumíra a Písně tak, že musely být zhotoveny jejich kopie. Po válce byla nepoškozená sousoší Záboje a Slavoje a Ctirada a Šárky v roce 1947 uložena na travnatou plochu za kostelem sv. Petra a Pavla a později sem byla přenesena i kopie zničeného sousoší Přemysla a Libuše a opravené sousoší Lumíra a Písně. Sousoší Záboje a Slavoje je umístěno při severním a východním okraji sadů a porota je v době vzniku uznala jako nejlepší.

Josef Václav Myslbek (1848–1922) patřil ke generaci tvůrců Národního divadla a zařadil se mezi umělce monumentálního realismu. Každému z jeho děl předcházely důkladné studie, stovky náčrtů a modelů. Myslbek se stal zakladatelem novodobého českého sochařství. Vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění a ovlivnil několik generací českých sochařů.