Čeněk Vosmík: socha Ukřižovaného, Vyšehradský hřbitov, hrob B. Jablonského č. 5-30 (Vyšehrad)

Boleslav Jablonský byl nejstarším synem mlynáře a rolníka. Své národní cítění upevnil v době studií filosofie v Praze, kdy se seznámil s Josefem Kajetánem Tylem a ochotnicky vystupoval v Kajetánském divadle. Všestranně se podílel na kulturním a vlasteneckém dění a v letech 1837-1939 pomáhal Jar. Pospíšilovi řídit Kwěty a v jeho rodině poznal svou první lásku. Zklamání rodičů a nouze jej však přinutily se vrátit do Strahovského kláštera, kde přijal svůj pseudonym. Po vysvěcení byl kaplanem v Radonicích na Lounsku a v roce 1847 byl jmenován nejprve správcem kláštera ve Zvěřinci u Krakova a později se zde stal proboštem. Svými literárními pracemi přispíval do českých časopisů a sborníků. Psal verše vlastenecké i milostné. Později se však věnoval výhradně poezii poučné a zaměřené nábožensky. Když v polském klášteře zemřel, byly jeho ostatky zásluhou a společným nákladem Svatoboru a Vojty Náprstka přeneseny na Vyšehradský hřbitov.

Autor sochy Smutku Čeněk Vosmík byl velice talentovaným sochařem a již ve svých třinácti letech získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili. Ve Vídni na Akademii výtvarných umění studoval malbu a sochařství. Počátkem devadesátých let devatenáctého století se usadil v Praze a působil jako asistent Josefa Václava Myslbeka. Podle jeho návrhu sám vytesal sousoší Záboj a Slavoj , , dnes umístěné ve Vyšehradských sadech. Čeněk Vosmík se podílel na výzdobě celé řady kostelů, mj. zhotovil sochu sv. Ludmily pro hlavní oltář kostela sv. Ludmily na náměstí Míru. Na Vyšehradském hřbitově najdeme mnoho jím zhotovených plastik, kromě hrobu  B. Jablonského, bustu Josefiny Brdlíkové v  arkádách, a dále např. na hrobech Kasalovského (socha Kristus v poušti, hrob 14-24), Bromovského (socha Kristus a kajícnice, hrob 14-27), L. Nováka (socha Matka milosrdenství), hrob 14-28) či na hrobě 6-149 herců Deylových (plastika Vzkříšení) či Karla Mattuše (socha Smutku).