Čeněk Vosmík: Socha Smutku, Vyšehradské arkády č. 14-1 (Vyšehrad)

Karel Mattuš byl vrchním ředitelem Zemské banky, která byla při svém vzniku roku 1889 výrazem osamostatnění českého peněžního trhu. Byl oddaným stoupencem Františka Ladislava Riegra a po jeho smrti byl dokonce zvolen předsedou staročechů. Byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu, v roce 1878 byl zvolen do Říšské rady. V letech 1870-1889 byl boleslavským starostou. V letech 1913-1919 byl předsedou spolku Svatobor. Sepsal Paměti , které jsou cenným záznamem o tehdejších poměrech v politickém a národním životě.

Syn Karla Mattuše Ladislav Mattuš byl redaktorem Hlasu národa a spisovatelem fejetonů a povídek.

Autor sochy Smutku Čeněk Vosmík byl velice talentovaným sochařem a již ve svých třinácti letech získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili. Ve Vídni na Akademii výtvarných umění studoval malbu a sochařství. Počátkem devadesátých let devatenáctého století se usadil v Praze a působil jako asistent Josefa Václava Myslbeka. Podle jeho návrhu sám vytesal sousoší Záboj a Slavoj dnes umístěné ve Vyšehradských sadech. Čeněk Vosmík se podílel na výzdobě celé řady kostelů, mj. zhotovil sochu sv. Ludmily pro hlavní oltář kostela sv. Ludmily na náměstí Míru. Na Vyšehradském hřbitově najdeme mnoho jím zhotovených plastik, například na hrobě B. Jablonského (hrob 5-30), bustu Josefiny Brdlíkové v  arkádách, a dále např. na hrobech Kasalovského (socha Kristus v poušti, hrob 14-24), Bromovského (socha Kristus a kajícnice, hrob 14-27), L. Nováka (socha Matka milosrdenství , hrob 14-28) či na hrobě 6-149 herců Deylových (plastika Vzkříšení)

Autor mozaiky Viktor Foerster byl synem hudebního skladatele Josefa Förstera a mladším bratrem hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera. Na rozdíl od nich inklinoval především k výtvarnému umění. V roce 1891 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale po prvním semestru musel na vojnu.  Po roce vojny se přihlásil na německou Akademii v Mnichově, kde však nevydržel dlouho a vrátil se do Prahy, odkud odjel do Paříže do Akademie Colarosi a Akademie Julien. Po návratu do Prahy dokončil v roce 1896 studium na Akademii výtvarných umělců. V roce 1902 vstoupil v Itálii do benediktinského kláštera, nikoliv však do benediktinského řádu. Působil zde jako výtvarník při restaurování mozaikové výzdoby v klášterní kapli. Stal se zde žákem Petra Desideria Lenze a seznámil se zde s chrámovou mozaikou římského typu. Tuto mozaikářskou techniku přinesl do naší vlasti a otevřel si zde vlastní mozaikářskou dílnu. V roce 1909 se oženil s Marií Jesenskou, sestrou spisovatelky Růženy Jesenské. Byla učitelkou na měšťanské škole, překládala z angličtiny a naučila se od svého manžela tvořit mozaiky. Jeho dílnu vedla až do roku 1938.  

Autor pomníku Josef Fanta (1856–1954) se po studiích stal při stavbě Národního divadla asistentem architekta Josefa Zítka. Působil jako asistent na České technice, později se stal profesorem na ČVUT. Autorsky se podílel na stavbách Hlávkových kolejí, nové budovy Nádraží císaře Františka Josefa (Hlavní nádraží), domu Hlaholu v Praze nebo Mohyly míru u Slavkova. Zabýval se také rekonstrukcemi památek, např. kostela sv. Václava na Zderaze.