Čeněk Vosmík: Náhrobek Václava Zeleného, Vyšehradský hřbitov č. 13-19 (Vyšehrad)

Na Vyšehradském hřbitově jsou v hrobě č. 13-19 pochováni vedle Václava Zeleného i jeho syn Václav Vladimír Zelený (1858-1892), redaktor hudebního časopisu Dalibor, hudební kritik a obdivovatel Bedřicha Smetany a hudební referent Hlasu národa a František Augustin (1846-1908) profesor meteorologie Univerzity Karlovy.

Václav Zelený vystudoval filozofii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Po absolvování studia se stal středoškolským profesorem na gymnáziu v Jindřichově Hradci a následně působil na akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. V roce 1855 založil s Karlem Jaromírem Erbenem časopis Obzor. Nějakou dobu byl redaktorem sbírky Bibliotéka historická;  pro ni přeložil pod pseudonymem Stanislav Volný Dějiny anglické od Thomase Babingtona Macaulaye a Dějiny vlastenecké války od Bogdaniče. Napsal Život Josefa Jungmanna a přispíval do mnoha časopisů. Byl poslancem zemského i říšského sněmu. Byl jeden ze zakládajících členů Svatoboru. Byl jeho prvním jednatelem až do své smrti. Za jeho redakce Svatobor začal vydávat Sebrané spisy jeho přítele a rodáka Karla Havlíčka Borovského, ale ty se dočkaly pouze jednoho svazku z roku 1870. Zasloužil se o založení malostranského gymnázia a od roku 1866 byl jeho ředitelem.

Čeněk Vosmík byl velice talentovaným sochařem a již ve svých třinácti letech získal na Světové výstavě ve Vídni zlatou medaili. Ve Vídni na Akademii výtvarných umění studoval malbu a sochařství. Počátkem devadesátých let devatenáctého století se usadil v Praze a působil jako asistent Josefa Václava Myslbeka. Podle jeho návrhu sám vytesal sousoší Záboj a Slavoj , dnes umístěné ve Vyšehradských sadech. Čeněk Vosmík se podílel na výzdobě celé řady kostelů, mj. zhotovil sochu sv. Ludmily pro hlavní oltář kostela v. Ludmily na náměstí Míru. Na Vyšehradském hřbitově najdeme mnoho jím zhotovených plastik, například na hrobě B. Jablonského (hrob 5-30), bustu Josefiny Brdlíkové v  arkádách, K Mattuše (socha Smutku na hrobě 14-1), Kasalovského (socha Kristus v poušti, hrob 14-24), Bromovského (socha Kristus a kajícnice, hrob 14-27), L. Nováka (socha Matka milosrdenství, hrob 14-28) či na hrobě 6-149 herců Deylových (plastika Vzkříšení)

Josef Fanta (1856–1954) se po studiích stal při stavbě Národního divadla asistentem architekta Josefa Zítka. Působil jako asistent na České technice, později se stal profesorem na ČVUT. Autorsky se podílel na stavbách Hlávkových kolejí nové budovy Nádraží císaře Františka Josefa ( Hlavní nádraží), domu Hlaholu v Praze nebo Mohyly míru u Slavkova. Zabýval se také rekonstrukcemi památek, např. kostela sv. Václava na Zderaze.