J. Fanta: Náhrobek rodiny Fričových, Vyšehradský hřbitov, hrob č. 3-24 (Vyšehrad)

Josef Jan Frič byl synem Anny Fričové, roz. Kavalírové, a Josefa Václav Friče (1829-1890) rodáka z Královských Vinohrad, českého básníka, novináře a politika. Kmotrem mu byl Jan Neruda. Jeho dědeček z matčiny strany založil proslulou sklárnu Kavalier v Sázavě. Frič měl k tomuto kraji po celý život blízký vztah. S rodiči a sourozenci bydleli nejprve v Paříži, r. 1879 se vrátili do Prahy, ale otec tam zůstal ještě dalších deset let. J. J.  Frič bydlel se sestrou Boženou, bratrem Janem Ludvíkem a matkou ve strýcově domě v Krakovské ulici. Vystudoval paleontologii a zoologii. Věnoval se i hudbě, hrál výborně na housle a založil amatérský spolek hudebníků Heroldův klub.

V roce 1883 společně s bratrem založili dílnu pro přesnou mechaniku, kde vyráběli optické a astronomické přístroje. Firma se oficiálně jmenovala „Josef a Jan Frič - dílna pro přesnou mechaniku“. Objekt si pronajali v původní usedlosti „horní Perucka“, která již zanikla, kdysi ulice Čelakovského čp. 73/14, nyní Jana Masaryka.

Josef Václav Frič byl synem českého vlastence, politika a advokáta Josef Františka Friče. K vlastenectví byl také vychováván. Studoval na Akademickém gymnáziu a již tehdy chtěl být básníkem. V roce 1848 se stal jedním z vůdců revolučního studentského hnutí v Praze a v čele studentů bojoval na barikádách, účastnil se demonstrací, byl mluvčím radikálního studentského spolku Slávie. Po potlačení revoluce odjel na Slovensko a po návratu domů v roce 1849 založil spolek Českomoravské bratrstvo a začal studovat práva.

J. V. Frič se oženil se spisovatelkou  Annou Sázavskou, rozenou Kavalírovou a měl s ní dva syny , Josefa Jana a Jana Ludvíka. V roce 1851 byl zatčen a rakouskými úřady odsouzen na 18 let vězení pro velezradu. Trest si začal odpykávat v Komárně, ale v roce 1854 dostal milost. Žil pod neustálým policejním dohledem. Byl neúnavným propagátorem českého národa a slovanské vzájemnosti. Proto byl opět zatčen v roce 1858 a rok poté propuštěn s podmínkou, že se odebere do emigrace. Potom žil v Londýně, Paříži, Berlíně, kde rovněž hlásal své myšlenky. Živil se jako novinář, dopisovatel, překladatel i příležitostnou prací. Po roce 1870 se přestěhoval do Budapešti a pak do Záhřebu, ale postupně se politickému boji přestal věnovat a začal psát básně. 

Po návratu z exilu bydlel s rodinou u příbuzných své ženy v Krakovské ulici. Roku 1883 se rodina přestěhovala do usedlosti Horní Perucka nad Nuselskými schody (dnes Jana Masaryka čp. 73/14, tehdy Wimmerova) a po pěti letech do pronajaté vily čp. 195 v téže ulici (Wimmerova od r. 1884 přejmenována na Čelakovského). Zde roku 1890 zemřel.

Hrob rodiny Fričových, kde jsou mezi dalšími příslušníky rodu pochováni kromě J. V. Friče i jeho žena Anna, rozená Kavalírová a syn Josef Jan, je prostá kamenná deska, na níž jsou vyryta slova revolucionáře a básníka J. V. Friče: „ Kéž by se mnou v jeden hrob zapadlo neštěstí mého národa!“

Architekt Josef Fanta (1856–1954) se po studiích stal při stavbě Národního divadla asistentem architekta Josefa Zítka. Působil jako asistent na České technice, později se stal profesorem na ČVUT. Autorsky se podílel na stavbách Hlávkových kolejí, nové budovy Nádraží císaře Františka Josefa (Hlavní nádraží), domu Hlaholu v Praze nebo Mohyly míru u Slavkova. Zabýval se také rekonstrukcemi památek, např. kostela sv. Václava na Zderaze. Na vyšehradském Slavíně byly podle jeho návrhů zhotoveny dveře, okno, lampy a bronzové prvky při dostavbě krypty v roce 1929.