Karel Hugo Hilar (Vinohrady)

K. H. Hilar, vlastním jménem Karel Hugo Bakule, se narodil 5. 11. 1885 v Sudoměřicích u Bechyně a zemřel 6. 3. 1935 v Praze.  Otec František Karel Bakule (1861–1941), majitel hostince v Sudoměřicích a posléze úředník Zemské banky v Praze, kam se rodina 1887 přestěhovala, byl též literárně činným. Hilar po maturitě na gymnáziu v Žitné ulici (1905) vystudoval klasickou filologii a filozofii na Karlově univerzitě. Třebaže těžisko jeho umělecké aktivity spočívá v oblasti divadelně dramatické, svým uměleckým východiskem byl literát: pokoušel se o drama, poezii i román v duchu estetických postulátů Moderní revue, významnější a také vlivnější byla však jeho činnost redakční a překladatelská. Založil časopis Moderní život, hned po maturitě začal společně s otcem vydávat Moderní bibliotéku, jež k nám do roku 1913 objevně uváděla představitele i předchůdce moderních směrů západoevropské literatury, přičemž řadu svazků přeložil a doprovodil vlastními předmluvami. Obdobný projekt pro oblast moderního dramatu, knižnice Hyperion, zůstal při dvou svazcích. Hilarova překladatelská činnost souvisela zpočátku s vlastní vydavatelskou činností, později s jeho praxí v Městském divadle na Král. Vinohradech (divadelní hry, operetní libreta). Zde působil od listopadu 1910 jako lektor a tajemník, záhy se uplatnil i jako režisér (uvedl se v roce 1911 nastudováním veselohry H. Bahra Pavouk, již sám přeložil). Svou představu divadla musel nejprve uskutečňovat v tvrdém zákulisním boji s ředitelem V. Štechem, jenž pro jeho umělecké výboje neměl pochopení. Teprve když Štech 1913 odstoupil a ředitelem se stal F. Fuksa (1913–35), mnohaletý tajemník vinohradské obce, byl Hilar jmenován dramaturgem, 1914 šéfem činohry posléze i místoředitelem.  
Během deseti let ve vinohradském divadle režíroval Hilar celkem 39 inscenací činoherních, operních i operetních.  Již jako dramaturg vybíral myšlenkově závažné hry, které se staly podkladem jeho patetických, expresivních inscenací, jimiž se vinohradské divadlo v 10. letech 20. století transformovalo z měšťanské scény v nejprogresivnější českou divadelní instituci, držící krok s moderními evropskými divadelními trendy. Hilarova dramaturgie se zaměřila na moderní evropské drama přelomu století (O. Wilde, G. DʼAnnunzio, S. Przybyszewski, A. Strindberg) i české autory (např. J. Vrchlický, A. Jirásek, V. Dyk, J. Karásek ze Lvovic, J. Mahen, F. Langer), a to především na díla, která byla obtížně jevištně realizovatelná (často tzv. knižní dramata). Hilar stmelil činoherní soubor, pro nějž získal postupně významné posily v mladých hercích, z nichž většinu si později přivedl do Národního divadla (V. Vydra, E. Kohout, B. Karen, K. Vávra, J. Vojta, B. Vrbský, A. Sedláčková, H. Benoniová, B. Zakopal, R. Tuma, K. Dostal, L. Dostalová, F. Kovářík či Z. Baldová – od roku 1913 Hilarova manželka), a podřídil ho pevnému režijnímu vedení a kolektivní souhře. Uplatňoval režisérské pojetí divadla, v němž se všechny složky bezpodmínečně podřizují inscenačnímu záměru, určovanému sjednocujícím režijním názorem. Hilarův režijní rukopis se - ve spolupráci s přizvanými výtvarníky (J. Wenig, A. V. Hrska, V. H. Brunner, F. Kysela, V. Hofman) – formoval v opozici vůči impresionistické režijní metodě J. Kvapila a jeho harmonizujícímu slohu, dekorační popisnost nahradil hutnou zkratkovitostí a impresionistickou náladovost dramatickým účinem. Již vinohradské období, pokládané někdy vůbec za vrcholné období Hilarovy tvořivosti, jej formovalo jako čelného představitele evropského scénického expresionismu. Jeho režie utvářely nový styl symbolistického expresionismu, vyznačující se strohým, až puristickým tvarem, sošně statickým hereckým gestem, "nepřirozenou" stylizací jevištní řeči a pateticky obřadným stylem v tragédiích, a naopak vzrušenou dynamikou, výrazovou extenzitou, výtvarnou plasticitou, vystupňovanou emocionalitou a využitím veškerých možností herecké fýzis v komediích. Jednou z prvních takto pojatých inscenací, nesených nadsázkou, poetickou metaforou a nepsychologickým, expresivním herectvím, nezřídka "dotvarovaným" deformovaným kostýmem a maskou, byla Kleistova Penthesilea (1914), jejíž hrdinové, do jisté míry odlidštění a redukovaní na schematické typy a nositele ideových principů, byli vystavěni na kontrastu mezi obřadnými gesty a výbušnou mluvou, sošnými postoji a ostrou rytmizací veršů. Režíroval jak tragédie a hrdinské hry, tak grotesky i komedie: Wildovu Bezvýznamnou ženu (1913), Sternheimova Snoba (1915), Ibsenova Peer Gynta (1916), Strindbergův Tanec smrti (1917). Četná světová i domácí dramata představil v české premiéře: Dykova Velikého mága (1915), Karáskova Rudolfa II. (1918) a Krkavce J. Bartoše (1920). Hilarovo ideově patetické, fyzicky exaltované divadlo se v závěru války a v popřevratových letech stalo podobenstvím revolučních procesů a sociálních zápasů (Krasińského Nebožská komedie, Lerberghův Pan, Dvořákovi Husité, Verhaerenovo Svítání). Hilarovy průbojné experimenty v činohře, jakož i dramaturgické i reprodukční obrození zpěvohry po vedením O. Ostrčila proměnily maloměštácké Divadlo na Vinohradech v ohnisko divadelních výbojů, v umělecky nejprogresivnější českou scénu. Ostrčilovo a Hilarovo nastudování Prodané nevěsty a Hubičky (1915) se stalo mezníkem smetanovské interpretace.  Hilarovy inscenace budily pozornost tehdejší české divadelní veřejnosti, uvnitř divadla (které mělo činohru, operu i operetu) se však začala formovat protihilarovská opozice. Konflikt vyvrcholil 1919, kdy začala stávkovat zpěvohra spolu s technickým personálem, proti níž se však za Hilara postavili činoherní soubor i ředitel divadla. Když v medializované aféře podpořila Hilara a činohru široká kulturní veřejnost i přípravný výbor Dramatického svazu (v čele s E. Vojanem, O. Fischerem a J. Vodákem), správní výbor rozhodl o rozluce obou těles. Zpěvohra, nucená odejít, se osamostatnila (Vinohradská zpěvohra) a Divadlo na Vinohradech se tak stalo vůbec první výhradně činoherní stálou českou scénou.
V říjnu 1920 zveřejnil Dramatický svaz memorandum žádající, aby Hilarovi byla svěřena správa činohry Národního divadla s úkolem vyvést ji z vleklé umělecké krize po smrti E. Vojana a odchodu J. Kvapila; Hilar nastoupil do této funkce 1. 1. 1921 a setrval v ní až do své smrti. Národnímu divadlu vtiskl za svého působení promyšlenou dramaturgii a se svým blízkým spolupracovníkem F. Götzem (od 1923 lektor a od 1927 dramaturg) prosazoval na první českou scénu moderní zahraniční (E. OʼNeill, L. Pirandello, F. T. Marinetti, G. Kaiser, M. Bontempelli, R. Romains či H. Soumagne) i domácí autory (K. Čapek, Arnošt Dvořák, J. Hilbert, L. Klíma aj.).  Zasadil se též o modernizaci zastaralého technického a jevištního vybavení obou budov Národního divadla, přizval ke spolupráci výrazné režijní osobnosti (J. Frejka, K. Dostal) a rozšířil soubor o vynikající herecké individuality, a to nejen o ty, které si přivedl z vinohradského divadla, ale také o herce nejmladší generace, mnohdy umělce z avantgardních a kabaretních scén: L. Peška, H. Haase, S. Rašilova, O. Scheinpflugovou, L. Boháče, J. Horákovou, S. Neumanna, J. Šejbalovou, J. Štěpničkovou, J. Grusse, J. Pivce, J. Dohnala, F. Smolíka, Z. Štěpánka aj. Vybudoval si tak postupně "svůj" soubor v opozici vůči přetrvávající nedůvěře a nepřátelství ze strany původního ansámblu a především konzervativního Klubu sólistů, s nímž se střetával v představě o postavení herce v inscenační struktuře i v chápání poslání a tradice Národního divadla. V roce 1923 mu byla Ministerstvem školství a osvěty jako prvnímu českému režisérovi udělena Státní cena za literaturu a divadlo. Jak vysoké pracovní nasazení, tak ustavičné útoky na jeho postavení se odrazily na jeho zdraví: ve čtyřiceti letech jej v květnu 1924 stihl první záchvat mozkové mrtvice, jenž ho na sedmnáct měsíců vyřadil z práce, k níž se vrátil již s podlomeným zdravím. Zemřel po opakovanému záchvatu mrtvice v březnu 1935. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.

Hilarovu práci praktického divadelníka provázela soustavná divadelní publicistika a teoretická reflexe. Psal nejen kritiky, referáty, zprávy a glosy (soustavně v letech 1902-1910), nýbrž i herecké portréty a profily dramatiků, později zejména analýzy dramat a režijně-dramaturgické komentáře, osvětlující vlastní přístup k inscenovaným hrám, zobecňující zkušenosti činoherního režiséra, jeho chápání umělecké tvorby, smyslu a poslání divadla. Hilarova divadelní esejistika a publicistika, jež odráží autorovo názorové a umělecké zrání i proměny jeho estetických koncepcí a ve svém úhrnu je nejen důkazem vnitřní jednoty Hilarovy teorie a tvůrčí praxe, nýbrž i svědectvím čtvrt století bojů o český divadelní sloh, souborně vyšla v knihách Odložené masky (1915), Divadelní promenády (1915), Boje proti včerejšku (1925) a Pražská dramaturgie (1930).