Jaroslav Kvapil (Vinohrady)

Jaroslav Kvapil byl synem panského lékaře. Obecnou školu navštěvoval ve svém rodišti v Chudenicích u Klatov, pak české reálné gymnázium v Plzni. Po maturitě (1886) se zapsal na pražské univerzitě, ale žádné ze započatých studií (1886 medicína, 1887–90 filologie na filozofické fakultě, 1890 práva) nedokončil. Počínaje básnickým debutem ve Světozoru 1888 se zapojil do pražského literárního, politického i divadelního života nastupující české moderny. Udržoval kontakty s čelnými osobnostmi kulturního světa (J. Neruda, J. Vrchlický, bratří Mrštíkové, H. G. Schauer, F. X. Šalda aj.). 1891 nastoupil žurnalistickou dráhu, přičemž psal o literatuře a zejména o divadle (působil mj. v redakci deníku Hlas národa i Národních listů, redigoval týdeník Zlatá Praha). Ve svých prvních lyrických sbírkách (Relikvie, Básníkův deník) básnickým výrazem i tvarem verše navazoval na poezii J. Vrchlického a na francouzskou dekadentní a symbolistní lyriku. Inspirována citovým vztahem k herečce Národního divadla Haně Kubešové (po sňatku 1894 Kvapilová), Kvapilova poezie devadesátých let se ubírala k zjednodušení výrazu a k jeho oproštění od vnějškové virtuóznosti směrem k intimní milostné písni (Tichá láska, Liber aureus, Oddanost). Od poloviny 90. let psal dramata, která vznikala pod vlivem evropského modernistického dramatu (H. Ibsen, G. Hauptmann) a prolínají se v nich symbolistické a naturalistické obrazy s melancholickou náladovostí a pohádkovostí. Na jeviště Národního divadla pronikl pokusem o problémovou hru z prostředí bohémy Bludička. Poté se jeho hry už cele soustředily k lyrismu a pohádkovosti (veršovaná dramatická pohádka Princezna Pampeliška , libreto pro Dvořákovu operu Rusalka). Dramatickou tvorbu dovršil roku 1903 hrou Oblaka, náladovým impresionistickým obrazem vnitřního rozpoložení hrdinů, situovaným do idylického prostředí venkovské fary. Hlavní roli herečky Máji napsal Kvapil pro svou ženu, která byla už v Bludičce a Princezně Pampelišce vynikající interpretkou ústředních ženských postav jeho her. Po předčasné smrti své ženy Kvapil uspořádal a vydal její literární pozůstalost.
V roce 1898 se Kvapil pokusil o svou první režii v novém divadle Urania v Holešovicích, od roku 1900 byl členem umělecké správy Národního divadla a působil zde nejprve jako režisér a dramaturg, od 1912 jako šéf činohry. Svým pojetím režie jako tvorby umělecky rovnocenné dramatické a herecké složce divadla Kvapil podstatně ovlivnil vývoj moderního českého divadelnictví, prosadil pojetí jevištního díla jako strukturovaného uměleckého celku, v němž se podstatným způsobem uplatňuje scénická představa režiséra. Výrazně se podílel i na reformě repertoáru Národního divadla, na jeho vymanění z vlivu nenáročného vkusu a na vyrovnání s vývojem světové i domácí dramatiky. Z toho vycházela i proměna repertoáru Národního divadla. Z klasiků uváděl především Shakespearovy hry (v nových překladech J. V. Sládka, které mu vyhovovaly básnickými kvalitami), prosazoval však i drama evropské moderny (H. Ibsena, B. Bjørnsona, G. Hauptmanna, A. P. Čechova, M. Gorkého a P. Claudela) ,  domácí tvorby především díla A. Jiráska, J. Vrchlického, J. Zeyera, J. Mahena, F. Šrámka, O. Theera, S. Loma a O. Fischera. 1906 se zasloužil o pohostinské vystoupení Moskevského uměleckého divadla (MCHAT), které se stalo důležitým impulsem pro české divadlo, režii i herectví. Za 1. světové války zorganizoval 1916 k třístému výročí úmrtí W. Shakespeara cyklus patnácti jeho her, k jubilejním slavnostem Národního divadla 1918 ještě tzv. český cyklus, kdy během pěti měsíců bylo provedeno čtyřicet pět her. Obě akce nabyly politického rázu. Nebyl režisérem jednotného rukopisu, přejímal různé vlivy a postupy, jeho režijní metoda se však vyznačovala především symbolistními prvky i impresionistickou náladovostí a barevností, rozrušujících kontury reálného světa vyvoláváním lyrických nálad a atmosfér, a sugestivní atmosférou citového opojení, nebo zasnění, jež inovativně umocňovala také práce se světlem a scénická hudba, kterou pro něho komponovali přední skladatelé J. B. Foerster, O. Ostrčil, K. Kovařovic či J. Křička. Uměl odkrývat protiklady, nevyostřoval je však do vyhraněných konfliktů, spíše se je snažil harmonizovat. Ve svých inscenacích se mohl opírat o představitele nové herecké generace, jejichž herectví již vycházelo z moderních proudů, především z psychologického realismu: do popředí vystoupili H. Kvapilová, M. Hübnerová, L. Dostalová, R. Deyl, R. Nasková a především E. Vojan, jenž do Kvapilových harmonizujících inscenací dokázal vnést polohy tragické disharmonie. Během válečných let přestal Kvapilův režijní sloh, usilující tlumočit jevištními prostředky jemné nuance nálad a impresí, odpovídat dobové mentalitě a jeho „akademismus“ vyvolával i uměleckou opozici, již ztělesňoval zejména K. H. Hilar.
Když právě Hilar stanul v roce 1920 v čele činohry Národního divadla, jeho místo v divadle na Vinohradech zaujal Kvapil (1921–28) a obrátil je k vývojově staršímu psychologicko-impresionistickému divadlu, které tu realizoval především mistrnými vyzrálými inscenacemi Shakespearových her (Večer tříkrálový, Othello – 1922; Zimní pohádka, Cymbelin, Sen noci svatojanské – 1923; Kupec benátský, 1924; Macbeth, 1925; Lásky lichá lest, 1926; Hamlet, Julius Caesar – 1927). I zde však Kvapil pečoval o novou českou dramatiku: poprvé tu uvedl Šrámkův Měsíc nad řekou (1922) či dodnes uváděnou Langerovu Periferii (1925). Soubor, oslabený odchodem hilarovských herců do Národního divadla, byl průběžně doplňován novými talentovanými individualitami (např. F. Smolík, Z. Štěpánek, O. Scheinpflugová, H. Haas, F. Kreuzmann, G. Hilmar), jimž Kvapilova režie poskytovala velký prostor. Program Městského divadla Královských Vinohrad založil Kvapil na konzervativních stylových hodnotách, uskutečňovaných však na vysoké umělecké úrovni. Po celou dobu jeho působeni zde například jako scénograf pracoval Josef Čapek. Po sedmi letech (1928) musel pro zhoršující se oční neduh na soustavnou divadelní činnost rezignovat. Pak režíroval jen sporadicky jako host, kupř. když v roce 1947 na výzvu J. Frejky nastudoval několik inscenací k výročí  Městského divadla na Královských Vinohradech.
Spolupracoval na několika filmech, mj. Ahasver (1915), Zlatý klíček (1920), Skřivánčí píseň – podle vlastní hry Oblaka, Prodaná nevěsta (obě 1933). Svůj bohatý život i svá setkání s evropskými a českými divadelníky a umělci zachytil ve fejetonech, původně otiskovaných v Lidových novinách a posléze vydaných v knižním souboru O čem vím.
Kvapil po celý život se společensky i občansky angažoval: od roku 1888 byl činný v Sokole (1912 a 1920 vypravil sletové scény), za první svět, války byl členem ilegální organizace Mafie, z jeho podnětu a v jeho stylizaci vyšel v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, který radikalizoval české snahy o osamostatnění, v dubnu 1918 participoval na kolektivní národní přísaze v Obecním domě, jejíž účastníci se přihlásili k T. G. Masarykovi a zahraničnímu odboji, v letech 1918-20 byl členem Revolučního národního shromáždění, 1919-22 působil na ministerstvu školství a národní osvěty, kde ve funkci sekčního šéfa spoluutvářel divadelní poměry v samostatném státě. Zastával též funkce v řadě kulturních i veřejných institucích: člen České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (od roku 1903), zakladatel Společnosti J. Vrchlického, předseda Společnosti A. Jiráska, Obce přátel legionářů a Kruhu přátel českého jazyka, přední člen pražské zednářské lóže. Za nacistické okupace se navzdory pokročilému věku opět zapojil do odbojové činnosti, 1944 byl zatčen gestapem a až do konce války vězněn.  Zemřel v jedenaosmdesáti letech; jako prvnímu mu byl uspořádán státní pohřeb z Národního divadla. Urna s jeho popelem byla uložena do rodinného hrobu v Chudenicích až 1955, po smrti druhé manželky.

                V roce 1946 byl jmenován národním umělcem. V roce 1998 obdržel od prezidenta V. Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka druhé třídy.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, leden 2025

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát