Sergej Machonin (Vinohrady)

Vyrůstal v Prostějově, kde jako dítě hrál v ochotnickém souboru Tyl. Po maturitě v roce 1938 začal studovat na Filosofické fakultě University Karlovy češtinu a němčinu, v letech 1939–1942 byl pro účast na studentských akcích v listopadu 1939 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po návratu až do konce války pracoval v Prostějově jako úředník. V letech 1945–1951 vystudoval srovnávací slovanské literatury na FF UK (absolvoval doktorskou prací Současná sovětská literatura v boji za přechod od socialismu ke komunismu) a současně byl redaktorem nakladatelství Mladá fronta (1945–1947), tajemníkem odboru pro kulturní styky s cizinou na ministerstvu informací (1947–1951) a dramaturgem Čs. státního filmu (1948–1949). V letech 1950–1953 působil jako dramaturg Realistického divadla, 1954–1969 jako redaktor Literárních novin (Literárních listů a Listů). V letech 1966–1969 pracoval jako dramaturg a scenárista filmového studia Barrandov (s režisérem Evaldem Schormem napsal scénář k filmu Návrat ztraceného syna , 1966), 1969–1970 byl redaktorem Divadelních novin. Za svého pobytu v Paříži v roce 1969 se seznámil se svou budoucí ženou, překladatelkou Drahoslavou Janderovou, s níž po několika letech začal trvale žít (oficiálně se vzali roku 1978). V roce 1973 se jim narodila dcera Tereza a v téže době se přestěhovali do bytu na Vinohradech v Korunní 716/5 (tehdy Wilhelma Piecka). S nástupem normalizace se stal disidentem: pracoval jako hlídač v Národní galerii (1970–1973), poté odešel do důchodu. Jako překladateli mu na počátku normalizace stačil ještě pod jeho jménem vyjít Charrierův Motýlek (1971), poté mohl publikoval již jen pod cizími jmény. Patřil k prvním signatářům Charty 77, od poloviny 70. let se aktivně podílel na samizdatových aktivitách. Se svou manželkou D. Janderovou vydávali vlastní samizdatovou edici (mj. Básně Zbyňka Hejdy, Básnické dílo Bohuslava Reynka, vzpomínky a básně Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala). Byl redaktorem významného ineditního teatrologického časopisu O divadle (1986–1989), publikoval v časopisech samizdatových (Kritický sborník, Obsah, Lidové noviny) a exilových (Svědectví, Listy), jen ojediněle a pod šifrou v legálně vydávaných časopisech (Jonáš) a sbornících (Pětadvacet, sb. k jubileu Studia Ypsilon 1988, příspěvek pod šifrou Pozorný divák). Na základně vyprávění malíře Jana Baucha zapsal jeho memoáry Čím jsem žil (1980, spolupráce S. M. v knize nebyla uvedena). Po listopadu 1989 se vrátil k redakční práci v obnovených Literárních novinách (1990–1993) a autorsky přispíval do Revolver revue, Kritické přílohy RR, Divadelních novin aj. Vydal též knihu vzpomínek Příběh se závorkami (1995), v níž se dotkl určujících momentů svého života (koncentrační tábor, budovatelské nadšení, disent) ve snaze vyrovnat se s otázkou osobní spoluzodpovědnosti za společenské dění po druhé světové válce. Rozsáhlý výbor Machoninových textů o divadle přinesla kniha Šance divadla (ed. Terezie Pokorná, Barbara Topolová, 2005).

Machoninova bibliografie oficiálně i samizdatově vydaných prací zaznamenává 949 původních a 196 překladových položek. Tento impozantní soubor charakterizuje nejen široké rozpětí časové (Machonin psal soustavně od konce druhé světové války až do své smrti), žánrové a tematické (vedle stovek recenzí též fejetony, reportáže, rozhovory, scénáře, překlady z mnoha jazyků, autobiografii i jazykovou učebnici), nýbrž i výrazné rozdíly v úrovni a významu. V těchto tematických a kvalitativních rozdílech se odráží i Machoninův myšlenkový vývoj, těsně svázaný s klíčovými událostmi českého poválečného politického a kulturního vývoje. Těžiště Machoninova působení v české kultuře leží v literární, a zejména divadelní kritice. Od 50. let soustavně referoval o soudobé dramatické a divadelní tvorbě, přičemž prošel názorovým vývojem od kritika, jenž bojovně (i jako kulturní činitel, vládnoucí řadou postů a funkcí) prosazoval ortodoxní představy socialistického realismu, přes kritika, který se od konce 50. let postupně a pozvolna osvobozoval od ideologických dogmat a schematických představ o umění, aby se významnou měrou podílel na obrodném procesu šedesátých let, až po respektovaného kritika let disidentských a polistopadových, kdy vznikly i Machoninovy nejzdařilejší recenze, kritické referáty a eseje o divadle. Jeho časopisecké recenze literární, divadelní i výtvarné se vyznačují schopností hodnotit dílo v širších souvislostech, s přesahem k obecným problémům umělecké tvorby a filozofickým otázkám osobní, společenské a mravní odpovědnosti tvůrce. Charakterizuje je i záměrně vyhrocená subjektivizace kritického soudu a esejistický styl i živý způsob podání, využívající metaforičnosti a jazykové expresivity. Výstižně Machoninovo kritické psaní charakterizoval J. Cieslar: „Ošklivil si ,placatá‘ slova a ,dřevěné‘ myšlenky, přál si číst věty plastické a ostré jako říznutí nožem do dužiny jablka. [...] Psal inspirovaně, ze sebe, s širokým tahem k podstatě inscenace, z nutnosti pocitů a se zkušeným smyslem pro řád a tvar. Ze slov ,dělal‘ obrazy. Evokoval, i v popisech. Jeho články, pokud ho talent nestrhl k nadbytku přesných slov, to byly události; respektovali je i protivníci.“ Významnou součástí Machoninovy práce jsou překlady z ruštiny, slovenštiny, francouzštiny, srbochorvatštiny a němčiny. Překládal především literaturu dramatickou (z ruštiny A. N.  Ostrovskij, M. Gorkij, L. Andrejev, M. Bulgakov aj., ze slovenštiny P. Karvaš), ale i prózu (z francouzštiny převedl kupř. Tournierova Krále duchů /1988, pod jm. D. Janderové/).  I v Machoninově činnosti překladatelské se odráží proměna jeho myšlení a postojů, vývoj, jenž opsal oblouk od překladu Fadějevovy Mladé gardy (1947), Ažajevova románu Daleko od Moskvy (1950) nebo Treněvovy Ljubov Jarové přes Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče (1963) po Šalamovovy Kolymské povídky (1995).

Byl bratr architekta Vladimíra Machonina (1920–1990) a sociologa Pavla Machonina (1927–2008), otec herečky Lenky Machoninové (*1951), a překladatelky a spisovatelky  Terezy Horváthové (*1973), která se svým mužem Jurajem Horváthem založila známé dětské nakladatelství Baobab (r. 2000), se sídlem a knihkupectvím v Oldřichově 20 v Praze 2 - Nuslích.