Jiří Gruntorád (Nusle)

Jiří Gruntorád se po absolvování základní školy vyučil lesařem. Když mu však lékaři při odvodu na vojnu zjistili, že má nemocnou páteř a těžkou lesní práci mu zakázali, stal se v Praze průvodčím. Později pracoval v dělnických profesích, například jako topič či zedník. V té době bydlel v ulici Sokolská 1882/4 (tehdy Vítězného února), odkud se později přestěhoval do bytu v ulici Oldřichova 299/23. Od roku 1978 se začal věnovat vydávání samizdatové literatury. „V tom podivném komunistickém ,bezčasí‘ mě knihy vždycky těšily. To byl v té době ostatně jeden ze způsobů existence. Lidé prchali na chaty – nebo do literatury ,“ vzpomínal později. V jím založené edici Popelnice vyšlo do roku 1989 asi sto třicet titulů, mj. prózy B. Hrabala, L. Vaculíka, V. Havla, J. Hutky. Jeho aktivit si záhy všimla Státní bezpečnost: „První kontakt s StB byl překvapivý. Nešlo o žádné zastrašování, rovnou mě zavřeli na tři měsíce. Odsoudili mě za nedovolené držení střelné zbraně, která nikdy neexistovala.“ Když Gruntorád podepsal Chartu 77 (jeho podpis pod Prohlášení Charty 77 byl zveřejněn 21. dubna 1979), a i přes stupňující se nátlak StB, pokračoval ve vydávání samizdatové literatury. V prosinci 1980 byl zatčen a v červnu 1981 odsouzen podruhé, tentokrát na čtyři roky za podvracení republiky, jehož se měl dopustit tím, že rozšiřoval hudební nahrávky a opisy literárních textů (mimo jiné i J. Seiferta a B. Reynka). Tento, i na tehdejší poměry poměrně drastický rozsudek, měl v roce 1981 zastrašit opozici. Podle A. Drdy se Gruntorád stal „obětí strategie StB, které se říkalo „ořezávání okrajů“ – začala se soustředit na „pěšáky“, na ty, kdo "dělali spíše praktickou než ideovou a teoretickou práci“. Roky 1981–1983 strávil ve věznici v Minkovicích, kde vězni pracovali pro výrobce bižuterie Preciosa v nepředstavitelně těžkých podmínkách: „Když jsem poprvé přišel pracovat do provozovny národního podniku Preciosa, myslel jsem, že jsem v pekle. Viděl jsem v oblacích páry neuvěřitelně rychle kmitající postavy oblečené do jakýchsi zbytků montérek. A za chvíli jsem stejně jako oni kmital i já. […] Norma byla tvrdá – když jste ji neplnil, přišel jednoduše trest, většinou korekce, tedy samovazba […]. Jednou jsem do korekce musel i na Vánoce: okno nešlo zavřít a já se ráno probudil zasněžený. Místo záchodu byla díra do země, která v zimě zamrzala a v létě z ní lezly krysy. Spalo se na betonovém kvádru uprostřed, na který se večer položila prkna. Matrace nebyly.“ Po opakovaných stížnostech na bití ze strany dozorců mu k trestu přidali čtrnáct měsíců s tím, že se dle tvrzení dozorců sám zranil, aby je mohl neprávem obvinit (tento dodatečný trest mu byl v roce 1985 soudem nakonec zrušen), a soudně byl přeřazen do 3. NVS a přemístěn do věznice ve Valdicích. Přestože ty měly označení tvrdší „nápravně-výchovné“ skupiny, Gruntorádovi podle jeho vlastních slov onen přesun zachránil život, neboť se tu setkal s kunsthistorikem, básníkem a uměleckým vedoucím undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe I. M. Jirousem. Když v prosinci 1984 Gruntorád věznici opouštěl, podařilo se mu vynést rukopis Jirousovy nejznámější básnické sbírky Magorovy Labutí písně. Po propuštění žil další tři roky v režimu tzv. ochranného dohledu, pracoval jako topič, dokud i z této práce nebyl z politických důvodů propuštěn, především však dál v samizdatu vydával knihy.

Po sametové revoluci vybudoval knihovnu Libri prohibiti, jež dnes ochraňuje a zpřístupňuje největší sbírku zakázaných samizdatových a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku. Jejím základem byly knihy Gruntorádovy samizdatové edice Popelnice. Knihovna byla po překonání mnoha právnických, finančních i prostorových problémů a za finanční pomoci Čs. nadace Charty 77 pro veřejnost otevřena 22. října 1990 v Podskalské ulici č. 1290/19 (v budově bývalého Národního výboru pro Prahu–západ). Když byla knihovna odtud v únoru 1992 vypuzena komunisty působícími ve stejné budově, přestěhovala se do lépe vyhovujících prostor na Senovážném náměstí č. 2. J. Gruntorád byl od počátku jejím ředitelem. Působil též jako člen vědecké rady (později i nového Poradního kolegia ředitele) Ústavu pro studium totalitních režimů. Nadále se občansky angažoval: svědčil při soudu s bývalým minkovickým dozorcem a pozdějším komunistickým poslancem Josefem Vondruškou (2011), v listopadu 2023 držel hladovku s požadavkem na odstoupení vicepremiéra a ministra M. Jurečky, který podle jeho názoru neměl morální integritu pro členství ve vládě. Příčinou se stala kauza nepřiznaného průměrného důchodu undergroundovému písničkáři a disidentu Karlu „Charliemu“ Soukupovi, jenž byl Akcí Asanace donucen k emigraci. Přestože ministerstvo práce a sociálních věcí žádost opět přezkoumalo a Soukupovi požadovaný průměrný důchod přiznalo, Gruntorád, k němuž se připojil také další disident John Bok, hladovku ukončil až na základě kompromisního návrhu, podle nějž Fialův kabinet zrušil usnesení z ledna 2022, jímž se přihlásil „k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská práva a demokracii“.

J. Gruntorád je autorem a spoluatorem knih Informace o Chartě 77 (1998), Exilová periodika. Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945 (2000) a Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků (2009). Je nositel řady ocenění. Dne 28. října 2002 mu prezident republiky Václav Havel udělil medaili Za zásluhy I. stupně, téhož roku získal také ocenění Magnesia Litera za přínos české literatuře za založení a provoz knihovny Libri prohibiti. Dále obdržel kupř. Rezortní vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR (2011), Stříbrnou medaili Masarykovy univerzity (2019), polské vyznamenání Medal wdzięczności, které uděluje Europejskie Centrum Solidarności (2021) a Cenu ÚSTR Za svobodu, demokracii a lidská práva (2023).