Ivan Martin Jirous (Vinohrady)

Narodil se v rodině berního úředníka. Po maturitě na SVVŠ v Humpolci (1962) pracoval rok jako topič a stavební dělník, od roku 1963 studoval dějiny umění na FF UK (diplomovou práci Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968). Ke studiu výtvarného umění jej přivedl jeho o patnáct let starší bratranec, významný výtvarný teoretik a kritik Jiří Padrta, jehož I. M. Jirous (v rozhovoru Když nejde o život, jde o hovno, který s ním v roce 1995 vedl V. Karlík a J. Placák) označil za svého „duchovního sponzora“. Na suterénní byt manželů Padrtových v ulici Pod Zvonařkou 6, kde od poloviny 50. let často přebýval, vzpomínal jako na místo, v němž se setkávali umělci, teoretici a široký okruh přátel (mj. J. Kolář , V. Linhartová, J. Hiršal, F. Šmejkal, K. Malich, J. Kotík, V. Mirvald, K. Linhart, L. Vachtová, M. Munclinger) se zájmem o neoficiální kulturu, aby poslouchali vážnou hudbu, četli poezii a debatovali o umění. Padrta Jirousovi zprostředkoval i externí spolupráci se čtrnáctideníkem Výtvarná práce. Když však bylo její vydávání s postupující normalizací na jaře 1971 zastaveno, musel se Jirous živit jako noční hlídač a pomocný dělník; od roku 1976 byl většinou bez stálého pracovního poměru.

Na přelomu 60. a 70. let působil jako spoluorganizátor a teoretik neoficiálního výtvarně–literárního seskupení tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, k níž mj. patřili Karel Nepraš a Eugen Brikcius. V roce 1967 začal spolupracovat s rockovou hudební skupinou The Primitives Group a od roku 1969 byl uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj ,“ vzpomínal později Jirous. „Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“ Prostřednictvím své první ženy, kunsthistoričky a básnířky Věry Jirousové (roz. Vařilová, 1944–2011), již si vzal v roce 1966, se ke konci 60. let seznámil s filozofem a psychologem Jiřím Němcem (1932–2011), jednou z určujících osobností intelektuálního disentu. „Estébáci nesnášeli, když se začaly propojovat okruhy lidí ,“ prohlásil Jirous později. „O to jsme se právě snažili – co nejvíce lidí spojit, kontaktovat. StB měla naopak zájem, aby lidé byli co nejvíce izolováni. Snaha propojit intelektuály s rockery bylo to, co je na mně a Věře iritovalo.“ A právě byt Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici č. 7 se stal jedním z nejdůležitějších duchovních a politických center undergroundu v době normalizace, kde se v mnohém tak rozdílné „okruhy“ svobodně myslících a jednajících lidí setkaly. „Život vJečný“, jak označovali později sami protagonisté období od počátku 70. let, kdy zde i oba manželské páry několik let žily společně v nekonvenčním partnerském vztahu.

V roce 1973 šel Jirous poprvé do vězení. Společně s Eugenem Brikciusem, Jiřím Daníčkem a Jaroslavem Kořánem byl odsouzen na deset měsíců po hospodském incidentu, v němž se kvůli zpěvu „Žeňte Rusy-vrahy z Prahy“ dostal do verbálního konfliktu s agresivním opilcem, který – jak se ukázalo – byl majorem StB ve výslužbě. Jirous byl za normalizace soudně trestán pětkrát (většinou podle paragrafu 202 za „výtržnictví“, ve skutečnosti však za svou organizátorskou a uměleckou činnost) a ve vězení (v letech 1973–1974, 1976–1977, 1978, 1981–1985 a 1988–1989) strávil celkem osm a půl roku, z toho čtyři v III. (nejpřísnější) nápravně–výchovné skupině ve Valdické věznici. I přesto však v 70. a 80. letech, kdy začal užívat jména Magor, hrál roli předního ideologa a organizátora českého undergroundu. Vzápětí po propuštění z prvního trestu uspořádal kromě řady ilegálních výstav a koncertů také I. „festival druhé kultury“ (1974 v Postupicích); v roce 1975 vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv a napsal klíčový text o kořenech a dosavadním vývoji domácí nezávislé kultury Zpráva o třetím českém hudebním obrození, jež vyšla tiskem poprvé v Tigridově Svědectví v Paříži,  mnohokrát samizdatově a byla přeložena do řady světových jazyků.

Když se v únoru 1976 oženil s Julianou Stritzkovou (1943–2023), dcerou akademického malíře Otty Stritzka a vnučkou katolického myslitele, literáta a nakladatele Josefa Floriana, proběhla jejich svatební oslava v Bojanovicích jako II. „festival druhé kultury“, který byl rozprášen policií a členové skupiny Plastic People byli pozatýkáni. V té době se Julianin ateliér v ulici Pod Zvonařkou 2239/6 (před ní zde bydlela významná česká spisovatelka a kunsthistorička Věra Linhartová) stal významným centrem nezávislé kultury. Mezi 21. únorem 1976 (festival v Bojanovicích) a 17. březnem 1976, kdy proběhlo zatýkání undergroundových hudebníků, se zde uskutečnila Jirousova první schůzka s Václavem Havlem, jenž následně spoluorganizoval solidarizační kampaň na podporu pronásledovaného undergroundu. Soudní proces vedený s členy skupiny The Plastic People of the Universe, po němž byl I. M. Jirous (spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem) podruhé uvězněn, tentokrát na osmnáct měsíců do vězení v II. nápravně–výchovné skupině (1976–1977), se stal jedním z impulsů vzniku Charty 77. Po Jirousově propuštění ji manželé společně podepsali: jejich podpisy pod Prohlášením Charty 77 byly zveřejněny 21. prosince 1977. Krátce nato byl znovu zatčen, obviněn z „pobuřování“ na výstavě Jiřího Laciny, kde promluvil o nepřekonatelném rozdílu mezi oficiální a neoficiální kulturou, a odsouzen na osm, a po odvolání až na osmnáct měsíců. Po propuštění se jako esejista a iniciátor ihned znovu zapojil do nezávislého kulturního života: své texty publikoval zejména v novém samizdatovém časopise Vokno, jehož vydávání inicioval. Tehdy také napsal podstatnou část prózy Pravdivý příběh Plastic People. V souvislosti s touto činností byl na podzim 1981 (spolu s Františkem Stárkem, Michalem Hýbkem a Milanem Fričem) opět zatčen a odsouzen na tři a půl roku a k následnému dvouletému ochrannému dohledu. V březnu 1989 byl Jirous odsouzen naposledy: k šestnácti měsícům za to, že spoluručil za pravost podpisů pod peticí „Tak dost!“ o zločinech 50. let a smrti Pavla Wonky. Zbytek trestu mu byl prominut prezidentem republiky 25. 11. 1989.

Po listopadu 1989 byl Jirous ve svobodném povolání, přispíval drobnější publicistikou, polemickými statěmi, rozhovory, doslovy i předmluvami ke knihám jiných autorů. Dál psal i poezii, v níž rozvíjel poetiku své vrcholné sbírky Magorovy labutí písně, s postupem let ovšem začíná v jeho poezii převládat melancholické ladění, které proniká i do tematiky milostné (např. Magorova vanitas , Ubíječ labutí , Rattus norvegicus), a stále pochmurnější tón, který umocňují ekologická a apokalyptická témata. V nakladatelství Torst vyšel soubor Jirousovy poezie pod titulem Magorova summa (1998, dopl. vydání 2007 a 2015 /ve třech svazcích/) a dva soubory autorových prací o literatuře a umění, publicistických textů, rozhovorů a pojednání o autorovi pod titulem Magorův zápisník (1997) a Magorova oáza (2019). Celé roky věznění vedl Jirous bohatou korespondenci, která byla později publikována: nejprve vyšly Magorovy dopisy (2005), soubor obsahující jeho dopisy psané z vězení v letech 1973–1985; jeho korespondence s ženou Julianou, soubor 357 vzájemných dopisů z let 1977 až 1989 (z toho 231 dopisů Juliany Jirousové), byla vydána pod názvem Ahoj můj miláčku (2015). Těžištěm knihy, jež je především „příběhem“ vroucí lásky a manželské oddanosti, svědectvím o hluboké víře, která dokáže překonávat i ty nejtěžší překážky, jsou vzájemné dopisy z let 1981–1985, kdy Juliana líčí svému muži vyrůstání obou dcer a Jirous posílá domů pohádky a říkanky, později sebrané do knihy Magor dětem, a básně ze sbírky Magorovy labutí písně. Tato Jirousova patrně nejznámější básnická sbírka vznikla ve valdickém vězení, odkud její opis propašoval Jiří Gruntorád, vězněný zde za nezávislou editorskou činnost. V 90. letech se manželství s Julianou sice rozpadlo, nicméně Jirous měl ve Staré Říši, kde Juliana žila v domě po svých rodičích, útočiště až do konce svého života a často rodinu navštěvoval.

Od 90. let žil Jirous střídavě v Praze a v Prostředním Vydří u Dačic, kde pořádal letní hudební festivaly. Podnikl též řadu cest do zahraničí, většinou na pozvání ke čtení poezie, účasti na konferencích, knižních veletrzích aj. V roce 1985 mu byla udělena exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně; v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku; v roce 1989 se stal laureátem Ceny Revolver Revue, v roce 2006 laureátem Ceny Jaroslava Seiferta za dosavadní básnické dílo. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

V roce 2021 byl v jeho rodném Humpolci na Horním náměstí instalován poesiomat s výběrem jeho básní.