Drahoslava Janderová (Vinohrady)

Po maturitě (1964) na Střední ekonomické škole pro zahraniční obchod v Praze studovala 1964–68 tlumočnictví a překladatelství na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Během ročního pobytu ve Francii (1968–69) navštěvovala Institut des professeurs du français à l'étranger na Sorbonně v Paříži. Zde se seznámila se svým budoucím mužem, divadelním a literárním kritikem, překladatelem a spisovatelem Sergejem Machoninem (1918–1995). Po roce dopisování se v polovině roku 1969 rozhodla nepokračovat ve studiu na Sorbonně a vrátit se za ním do Prahy. Pár let po návratu do Československa spolu začali trvale žít (oficiálně se vzali v roce 1978), v roce 1973 se jim narodila dcera Tereza a v té době se též přestěhovali do bytu na Vinohradech Korunní 716/5 (tehdy Wilhelma Piecka). V letech 1969–89 se věnovala překladatelské činnosti ve svobodném povolání, spolupracovala zejména s revuí Světová literatura, publikovala řadu doslovů, článků a studií o italské a francouzské literatuře. Společně se svým mužem patřila k prvním signatářům Charty 77. Protože však StB první „várku“ dvě stě padesáti signatářů Charty z konce roku 1976 zabavila a podruhé ji – na rozdíl od S. Machonina – již nepodepsala, její jméno otisknuté nikdy nebylo a dnes se na některých zveřejněných seznamech objevuje, na jiných nikoliv. Od poloviny 70. let se aktivně podílela na samizdatových aktivitách, mj. se svým manželem vydávali vlastní samizdatovou edici, v níž vyšly kupř. Básně Zbyňka Hejdy, Básnické dílo Bohuslava Reynka, vzpomínky a básně Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. V 80. letech vyšly pod jejím jménem některé překlady jejího manžela, mj. Tournierův román Král duchů, Angladeho románová kronika Nemusí pršet, jen když kape nebo Ajarův Život s krajtou. Později na to vzpomínala: „Manžel po vyhození z ‚Literárek‘ začal překládat pod vypůjčeným jménem. Těm říkali ‚pokrývači‘. Byli to oficiální překladatelé, kteří Sergejovi k překladu propůjčili své jméno a takhle to trvalo až do konce režimu. Nejčastějším ‚pokrývačem‘ byl Jaroslav Hulák. Takřka každý z Odeonu měl svého disidenta, kterému svěřoval překlady.“ Po listopadu 1989 pracovala nejprve v redakci Literárních novin (1990–95), poté jako redaktorka v nakladatelství Academia (1996–2005). Z francouzské literatury překládá zejména uměleckou prózu 19. a 20. století (kupř. Tournierův román Kašpar, Melichar a Baltazar /společně s A. Kozlíkovou a J. Fialovou), z italské literatury se soustřeďuje především na dílo prozaika P. Leviho (Potopení a zachránění, Je-li toto člověk, Hovory s Primo Levim). Z obou jazyků překládá také odborné publikace výtvarného zaměření.  V posledních letech se věnuje zejména překladům literatury pro děti a mládež. V roce 2007 byla odměněna výročním oceněním Zlatá stuha za překlad knihy francouzského autora Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness – Život ve větvích.

Nyní žije v Táboře.