Pavel Kohout

Pavel Kohout se narodil v porodnici v  Londýnské ulici na Vinohradech.

Rané dětství prožil v Polsku, kde jeho otec pracoval jako generální zástupce automobilky Praga. Za hospodářské krize ve 30. letech rodinu postihla nezaměstnanost. Z dětství si živě vybavuje zážitky z období Mnichova, okupace a Pražského povstání. V roce 1947 maturoval, poté studoval komparatistiku, estetiku a divadelní vědu na FF UK. Ve 40. a 50. letech byl básnickým apologetou nového režimu, byl silně kulturně-politicky angažovaným, masově oblíbeným básníkem. V období 1951-1952 byl šéfredaktorem Dikobrazu, asi od 1954 se postupně emancipoval od komunistické ideologie.

Ve druhé polovině šedesátých let se přiklonil k reformním komunistům, k tzv. obrodnému křídlu v komunistické straně. Výrazně se podílel na událostech roku 1968, s kritickým projevem vystoupil na IV. sjezdu spisovatelů (1967). Stal se jednou z nejvýraznějších tváří tzv. Pražského jara 1968, takže následně byl v roce 1969 z KSČ vyloučen a ocitl se na indexu.

Stál u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. V roce 1978 jemu a jeho ženě Jeleně Mašínové byl povolen roční pracovní pobyt v Rakousku, ale návrat jim byl již znemožněn, takže se usadili v Rakousku, kde získali v roce 1980 občanství. Z hýčkaného prominenta režimu se tak stal jeho úhlavní nepřítel.

Pavel Kohout je autorem plodným a celosvětově uznávaným. Za své působení v KSČ ve svém mládí se ve svých dílech i veřejně nepřestal nikdy omlouvat. V sedmdesátých letech pak vynakládal velké úsilí, aby přes komunistické represe udržel při životě nezávislou českou kulturu. Po společenských změnách v roce 1989 mu byl nabídnut post ministra kultury, ale ten, vzhledem ke své komunistické minulosti v mládí, na rozdíl od mnoha pozdějších politiků, odmítl. Kohoutova díla jsou v zahraničí velmi úspěšná a hojně překládaná. Za svoji tvorbu získal řadu ocenění (Rakousko, Německo, Švýcarsko). Jak sám říká: "poznali ho tam v lepší půli života". 

Pro Divadlo na Vinohradech psal své hry a v letech 1963–66 zde byl dramaturgem. V letech 1960-1964 bydlel na Karlově náměstí 4. V té době poznal svoji budoucí ženu Jelenu Mašínovou. Jako disident přespával i na Rašínově nábřeží v bytě Václava Havla nebo v u Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty v ulici Čelakovského sady. Po návraty z nuceného exilu, kdy žil ve Vídni , dělí místo svého pobytu mezi Prahu ( Masarykovo nábřeží) a město Sázavu.