Miloslav Disman

Divadelní a rozhlasový režisér, dramaturg, pedagog a zakladatel Dismanova rozhlasového dětského souboru.

Miloslav Disman se narodil v Bělé pod Bezdězem. Vystudoval Vyšší reálku v Jičíně a v Praze, poté Školu vysokých studií pedagogických v Praze a začal působit jako učitel. Záhy ho však zlákal rozhlas.
S pražským rozhlasem, v prvopočátcích ještě Radiojournalem, začal spolupracovat nejprve externě od roku 1931 a pro svoje rozhlasové působení si z učitelského úvazku brával dlouhodobou dovolenou. Působil ve školském a vzdělávacím odboru, kde připravoval přednášky s pedagogickými tématy, byl autorem drobných scének, režíroval recitační sbor mládeže. První rozhlasové vystoupení dětského souboru pod Dismanovým vedením se datuje 15. květnem 1931, kdy byla vysílána stylizovaná reportáž Podblanické děti návštěvou v Praze. O rok mladší jsou pásma Tatínek pracuje v továrně a Maminka vaří dobrou kávu. Na plný úvazek nastoupil do Radiojournalu jako referent školského rozhlasu 15. 9. 1935 a tento den později sám označil jako oficiální datum vzniku Dismanova rozhlasového dětského souboru (DRDS). Pro soubor psal scénky, pásma i režíroval. V květnu 1938 byl pověřen redakcí uváděním tzv. Okének, publicistických pořadů zahrnujících témata politická, kulturně politická, branná. Tyto desetiminutovky měly za cíl posilovat národní sebevědomí. Disman se podílel na reportáži z pohřbu T. G. Masaryka (1937), komentoval Všesokolský slet (1938), přenesení Máchových ostatků na Vyšehradský hřbitov či přibližoval dění v květnových dnech roku 1945. Byl aktivním účastníkem odboje (člen Vančurova Národního revolučního výboru české inteligence), i bojů o rozhlas. V knize Hovoří Praha (1985, Svoboda) Miloslav Disman podal o událostech v rozhlasu své detailní svědectví. „Dveře jsou zaklíněny sesypaným zdivem, baterky svítí sotva do vzdálenosti několika centimetrů, prach a kouř neproniknutelně houstnou, všude kolem těžký, štiplavý, dusivý vzduch. Pomáháme jeden druhému, podaří se nám poodstrčit polovyvrácené dveře, pronikáme do chodby napolo zavalené. Celé podzemí je jediná spoušť a tříšť … Telefonní centrála je zničena na dobro…. Hledáme ve tmě, ruce se potkávají  - teplé a zkrvavené – snad ani nemyslíme, snad srdce přímo poroučí svalům. Každý se snažíme zvednout nebo opatrně sunout někoho z raněných z místa zásahu, jako by právě tam měla v nejbližších chvílích měla dopadnout další bomba.“ Na klíčové květnové dny roku 1945 vzpomíná také herec a hlasatel Bohumil Švarc. „Dorazil jsem 9. května k rozhlasu. Vstupní hala byla rozbitá vzdušným torpédem, tak jsem šel k zadnímu vchodu v Balbínově ulici…. Potom přišel Disman, objal nás a hned nato jsme ve studiu 3 natočili první vysílání ve svobodné republice. Byla to napůl reportáž a napůl literární pásmo o dojmech z revoluce, opravdu první komponovaný pořad po válce, který hned 9. května vysílal.“ Miloslav Disman poté Bohumila Švarce zavedl do revoluční hlasatelny, kde bylo několik unavených hlasatelů a řekl mu: „Škola zatím není, co kdybys dělal hlasatele?“ A tak se Švarc díky Dismanovi stal snad nejmladší rozhlasový hlasatel na světě.
Později Disman absolvoval stovky besed o těchto událostech, stal se prvním předsedou revoluční závodní rady v rozhlase.

Během válečných let také přenesl některé úspěšné dětské pořady na prkna Intimního divadla v Umělecké besedě. odvozená část Intimní divadlo dětem vzniklo roku 1942 z popudu M. Dismana ve spolupráci s Jaromírem Dohnalem a dramaturgem M. Kolářem. Bylo ojedinělým pokusem o divadlo pro děti hrané dětmi, maximálně uplatňujícím výchovnou funkci divadla. Disman na základě zkušeností pedagogických, redakčních a režisérských dospěl k přesvědčení, že výchovu dítěte příznivě ovlivňuje aktivní účast na představení. Proto zapojoval do přípravy co nejvíce dětí, každou roli obsazoval několika interprety.

V roce 1948 se v rámci rozhlasu odloučila od souboru část starší mládeže a vytvořila Soubor Julia Fučíka. Disman se pak věnoval umělecké výchově mládeže od pěti do patnácti let věku. Z dětí jeho souboru vznikala postupně početná skupina interpretů dětských rolí v rozhlasovém vysílání, 1. září 1951 získal soubor statut stálého rozhlasového tělesa. Práci se sborem zasvětil Disman i svůj volný čas, vedl letní prázdninové tábory, kterým se říkalo Broučkov. Disman byl v r. 1948 i průvodcem vysílání MEVRO (Mezinárodní výstava rozhlasu). V září 1952 se stal vedoucím režisérem vysílání pro děti a mládež. V letech 1955, 1960, 1965 patřil mezi reportéry celostátních spartakiád. Pro jeho komentátorský styl byla příznačná velká obrazivost, citovost, hlasová kultivovanost. Za svou režijní rozhlasovou činnost, především za rozvíjení estetické výchovy mládeže, dostal  několik vyznamenání - u příležitosti 60. narozenin titul zasloužilý umělec, v listopadu 1966 Československou cenu míru.

M. Disman neomezoval své aktivity jen na rozhlas, v letech 1959-1970 působil jako externí pedagog pražské AMU; od roku 1963 byl předsedou psychologické komise čs. sekce Mezinárodní organizace loutkových divadel UNIMA; od r. 1965 členem vedení čs. sekce Mezinárodní organizace divadel pro děti a mládež ASSITEJ. Spolu s M. Mellanovou a V. Vaňátkem se stal zakladatelem prvních specializovaných divadel pro děti. „Pan Disman byl nesmírně obětavý člověk. Pro děti mu nebylo nic zatěžko. Zvládnout v souboru kolem šedesáti neposedů bylo pro něj maličkostí. Jakým způsobem to dokázal, to se nedá vyjádřit, snad právě proto, že nikdy nekřičel, jsme se všichni naprosto dobrovolně chovali podle jeho představ. Pod jeho vedením jsme v rozhlase odehráli mnoho dětských rolí…. Pan Disman nikdy nikomu z rodičů nesliboval, že z jejich kluka nebo děvčete udělá herce, jakékoliv požadavky tohoto druhu odmítal,“ vzpomínal na Dismana jeden z členů jeho souboru Zdeněk Císař (Týdeník Rozhlas 22/1991).

Pro svá vystoupení za okupace roku 1968 byl 31. srpna 1971  donucen odejít do důchodu, zůstal však s rozhlasem nadále spojen prostřednictvím svého dětského souboru.

Souborem prošla také celá řada pozdějších významných osobností - Karel Kyncl, Eva Kopecká, Pavel Kohout, Alena Vránová, Jiří Vala, Josef Vinklář, Josef Vinklář, Václav Postránecký, Jana Hlaváčová, Aťka Janoušková, Livia Klausová, Tomáš Töpfer, či z mladších ročníků Kryštof Hádek. Práci s dětmi zasvětil volný čas a doslova i celý život. Květoslava Plachetková, která vodí Máničku v Divadle Spejbla a Hurvínka, zavzpomínala pro Týdeník Rozhlas (16/2021) na léta strávená v dismančatech: „Miloslav Disman to s dětmi ohromně uměl. Nepamatuji si, že bych ho někdy slyšela zakřičet, a přitom nás tam bylo spousta, takže to určitě nebylo jednoduché. Ale uměl to s námi tak, že jsme byli všichni v jeho přítomnosti úplně hodní. A na natáčení s ním vzpomínám moc ráda, protože jsme spolu dělali hodně pohádek a rozhlasových her, nemluvě o tom, že nás naučil mluvit, že nás naučil mít rád jazyk, poezii, kulturu. Tím vším jsem byla jako dítě okouzlená a vůbec mi nevadilo, že nemám čas běhat někde venku, že jsme většinu času trávili v rozhlase.“

Dismanův rozhlasový dětský soubor funguje dodnes a pokračuje v duchu dismanovských tradic ve všestranné kulturní výchově. Práce souboru je rovnoměrně rozdělena mezi rozhlasovou a divadelní tvorbu. DRDS pravidelně hraje v Praze i na zájezdech a účastní se mnoha kulturních a benefičních akcí. Děti natáčejí literárně – dramatické pořady a reportáže. Soubor spolupracuje s pražskými
i mimopražskými divadly, uměleckými agenturami, uměleckými školami, dabingovými a televizními studii. 

Galerie: 
Narození
27.4.1904
Úmrtí
29.4.1981 (77 let)
Odkazy a literatura:
99 významných uměleckých osobností rozhlasu (Sdružení pro rozhl. tvorbu, 2008)
Týdeník Rozhlas 19/1977
Hovoří Praha (1985, Svoboda)
Týdeník Rozhlas (16/2021)
Datum poslední aktualizace: 19.4.2021 17:35
Datum vytvoření: 15.4.2021 14:01

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?