Juliana Jirousová (Vinohrady)

Juliana Jirousová se narodila v rodině akademického malíře Otty Stritzka a výtvarnice Marie, rozené Florianové, dcery katolického myslitele, literáta a nakladatele Josefa Floriana. Kvůli svému původu nemohla po maturitě na jedenáctileté střední škole v Telči (1961) pokračovat ve studiu. Po necelém roce, kdy pracovala jako prodavačka v obchodě s nábytkem v Praze, se na nějaký čas vrátila domů a začala malovat. Zdrojem inspirace jí byly byzantské emaily, které zpočátku pouze kopírovala, ale postupem času začala v jejich stylu tvořit vlastní obrazy. V roce 1963 se během svého měsíčního pobytu ve Vídni, kde její otec vystavoval v galerii Ernsta Fuchse, seznámila s tvorbou umělců z okruhu Wiener Schule, kteří ji významně ovlivnili. V roce 1964 nastoupila jako arteterapeutka v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kde se jako dobrovolnice přihlásila do experimentu českých psychiatrů s LSD, s cílem využít ji v diagnostice. Některé své halucinogenní zkušenosti pak ztvárnila ve svých obrazech. V roce 1966 pracovala krátce v Praze jako sanitární sestra v psychiatrickém ústavu v Bohnicích, brzy se však vrátila zpátky do Staré Říše, kde se opět začala intenzivně věnovat malování. V roce 1968 byla přijata jako kandidátka Svazu českých výtvarných umělců a bylo jí přiznáno stipendium. V témže roce měla v Praze spolu s Evou Lamrovou první větší výstavu, ta však byla po třech dnech uzavřena kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ruská okupace ukončila její malířskou dráhu. Živila se jako poštovní doručovatelka a vychovatelka v ústavu pro děti s poruchami sluchu.

V roce 1972 se seznámila s kunsthistorikem, básníkem a manažerem undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe Ivanem Martinem Jirousem (1944–2011), za nějž se v únoru roku 1976 provdala. Jako jejich svatební oslava proběhl v Bojanovicích tzv. „Druhý hudební festival druhé kultury“, který byl rozprášen policií a členové skupiny Plastic People pozatýkáni. V té době se její ateliér v ulici Pod Zvonařkou 2239/6 (před ní zde bydlela významná česká spisovatelka a kunsthistorička Věra Linhartová) stal významným centrem nezávislé kultury. Mezi 21. únorem 1976 (festival v Bojanovicích) a 17. březnem 1976, kdy proběhlo zatýkání undergroundových hudebníků, se zde uskutečnila první schůzka I. M. Jirouse s Václavem Havlem, jenž následně spoluorganizoval solidarizační kampaň na podporu pronásledovaného undergroundu. Soudní proces vedený s členy skupiny The Plastic People of the Universe, po němž byl I. M. Jirous podruhé uvězněn (1976–1977), se stal jedním z impulsů vzniku Charty 77. Po Jirousově propuštění ji manželé společně podepsali: jejich podpisy pod Prohlášením Charty 77 byly zveřejněny 21. prosince 1977. Poté, co musela Juliana Jirousová svůj ateliér odevzdat, se přestěhovala ke Stankovičům do Melantrichovy ulice 6, později si s ženou Svatopluka Karáska koupila dům v Košířích, v kolonii Buďánka. Když se však po dalším Jirousově věznění (1977–1979) narodily dcery Františka (1980) a Marta (1981), rodina se vrátila do Staré Říše, kde si pronajala domek–vejminek na jednom selském dvoře. Krátce na to následoval nejdelší trest jejího muže (1981–1985), kdy se musela sama starat o rodinu, a zároveň podporovat manžela ve vazbě. Po Jirousově propuštění následoval dvouletý ochranný dohled. Na toto těžké období později vzpomínala: „To bylo horší než ty kriminály, při jeho povaze to bylo šílené. Každý den jezdil až do Telče, kde se musel hlásit. A to ho ještě chodili večer kontrolovat, jestli je doma. Byl z toho úplně nepříčetnej. A tím se naše manželství rozhasilo. [...] Ale když byl někdy Martin v klidu, odbíhala jsem do domu, kde bydleli rodiče, a kreslila jsem. A měla jsem na to třeba hodinu, nejvýš dvě, a on byl zatím doma s dětma. To jsem začala dělat pastelkama a pak jsem v tom už pokračovala.“ Naposledy byl I. M. Jirous uvězněn z politických důvodů v letech 1988–1989.

Celé roky Jirousova věznění (Jirous si jako politický vězeň celkem odseděl přes 8 let) si manželé psali dopisy. Jejich korespondence, soubor 357 vzájemných dopisů z let 1977 až 1989 (z toho 231 dopisů J. Jirousové), vydaný pod názvem Ahoj můj miláčku (Torst 2015), podává nejen živý obraz undergroundového společenství i vesnické pospolitosti ve Staré Říši, je především knihou vroucí lásky a manželské oddanosti, svědectvím o hluboké víře, která dokáže překonávat i ty nejtěžší překážky. Těžištěm knihy jsou vzájemné dopisy z let 1981–1985, v nichž Juliana líčí svému muži vyrůstání obou dcer a on posílá domů pohádky a říkanky, později sebrané do knihy Magor dětem, a básně ze vznikající sbírky Magorovy labutí písně. V 90. letech se manželství sice rozpadlo, nicméně I. M. Jirous měl ve Staré Říši, kde J. Jirousová žila v domě po svých rodičích, útočiště až do konce svého života a často rodinu navštěvoval. Dcera Františka vystudovala filozofii a vydala dvě prozaické knihy (Velmi vzdálený oheň, 2001; Vyhnanci, 2010), dcera Marta Veselá Jirousová vystudovala učitelství, publikovala básně (mj. Procházka s andělem, 2007, Kohouti budou zpívat, 2023), píše pohádky a maluje. Když se J. Jirousová po dlouhé pauze, kdy se soustředila hlavně na výchovu obou dcer, v polovině 90. let začala znovu věnovat výtvarnému umění, přešla od olejomalby ke kresbě a kreslila obrázky v duchu imaginativního realismu s převážně náboženskými náměty. V roce 2001 navázala spolupráci s keramičkou M. Lamperovou a společně vyráběly keramické dlaždice s obrazy svatých, které pak byly rozmístěny v kapličkách na orlickém panství knížete Karla Schwarzenberga. V listopadu 2012 proběhla její velká výstava v pražské samizdatové knihovně Libri prohibiti. Ke konci života se ze Staré Říše odstěhovala za dcerou Františkou do Prostředního Vydří, kde také zemřela. Pohřbena je v rodinném hrobě ve Staré Říši.