Martin Hybler (Nové Město)

Martin Hybler po maturitě na SVVŠ v Hradci Králové (1969) vystudoval psychologii na FF UK (PhDr. 1976). Pracoval jako psycholog v psychiatrické léčebně v Dobřanech (1974–77), poté v několika manuálních profesích (jako topič v kotelně a uklízeč). V roce 1978 se stal signatářem Charty 77, v roce 1979 členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V rámci akce Asanace byl na něj i jeho rodinu vyvíjen permanentní nátlak: Hyblera příslušníci StB předváděli k opakovaným výslechům, při nichž ho ponižovali a vyhrožovali mu vězením či nehodou, která by se mu mohla stát. V bytě manželů Hyblerových – Myslíkova 1698/18 (kde se mj. uskutečnila schůzka V. Havla s J. Patočkou nad redakcí zakládajícího prohlášení v době vzniku Charty 77), později v Korunní 957/35 (tehdy W. Piecka) – prováděli několikahodinové domovní prohlídky, manželku sledovali a znemožnili jí pracovat na pozici, pro kterou měla jako vysokoškolačka kvalifikaci. Rodina se třemi malými dětmi nakonec nátlak nevydržela a v roce 1982 souhlasila s vycestováním. (K případu šikany rodiny Hyblerových se v letech 2021 a 2022 opakovaně vracel soud, posuzující případ tří bývalých příslušníků StB obviněných ze zneužití pravomoci úřední osoby, když při akci Asanace donutili vytrvalou šikanou rodinu Hyblerových k vystěhování do zahraničí. O nuceném vystěhování napsala tehdejší Hyblerova žena, rovněž psycholožka, disidentka a jedna z prvních signatářek Charty 77 Ivanka Lefeuvre (Hyblerová) knihu Migrace 1982 /2014/). V letech 1982–90 byl M. Hybler zástupcem VONSu u Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). Od roku 1988 působil opět jako psycholog v psychiatrických léčebnách (nejprve v La Valette, poté v Limoges) až do roku 2011, kdy odešel do důchodu. V devadesátých letech příležitostně přednášel filosofii výchovy (na Univerzitě v Limoges) a problematiku paměti a geometrických útvarů v dějinách (Collège International de Philosophie v Paříži), vyučoval též gerontologii v institucích pro seniory. Ve francouzštině přispíval do odborných časopisů texty z oboru psychogerontologie.

Od konce 70. let publikoval M. Hybler zprvu v samizdatových sbornících, potom v revuích a časopisech českých i francouzských. Spolupracoval se Svědectvím (1980–90), podílel se na redakci revue Paternoster vycházející ve Vídni (v l. 1983–92 byl členem redakční rady). Po listopadu 1989 publikoval v Respektu (1990–93) a především v Revolver Revue a v Kritické příloze Revolver Revue. V roce 2008 vyšel v Edici RR výbor z Hyblerových textů o literatuře Kolem dokola, o němž T. Pokorná trefně napsala: „Svou svobodu a kreativitu čerpají Hyblerovy texty [...] i z předpokladů, které by mohly být považovány za autorovu nevýhodu. Martin Hybler píše o literatuře, třebaže pracuje jako psycholog, zaměřuje se na českou scénu, i když trvale žije ve Francii. Profesní a geografický odstup spojený s inteligencí a vzděláním mu ovšem umožňuje vidět recenzované knihy v nečekaných perspektivách.“

Hybler kriticky píše o autorech, požívajících auru „nedotknutelnosti": píší se „zaujetím; skoro vždy v kontextu podstatných otázek současného světa a jeho kultury a skoro nikdy bez lehkosti a humoru“ (M. Kundera, L.Vaculík), a naopak vyzdvihuje zjevy nedoceněné a přehlížené (Z. Vašíček, J. Lopatka, I. M. Jirous). V roce 2015 publikoval knihu Po paměti, výbor z textů z let 1998–2007, věnujících se fenoménu paměti nejen z psychologické perspektivy, nýbrž i z perspektivy fenomenologie, historie a literární kritiky. Autor záměrnou nesoustavnost i jistou chaotičnost knihy komentoval: „Pracoval jsem tehdy jako psycholog v gerontologických a gerontopsychiatrických zařízeních a moji pacienti byli převážně dementní senioři trpící Alzheimerovou chorobou, popřípadě jinými typy senilních demencí, což motivovalo můj zájem o problematiku paměti a jejího fungování. Z psychologických teorií paměti pak byl jen krok k pamětem jiným – historickým, literárním, rodinným, kolektivním atd.“  

M. Hybler též překládá z francouzštiny, zejména esejistickou literaturu (Georges Didi-Huberman, Vladimir Jankélévitch, Christophe Deloire a Christophe Dubois, Georges Balandier).