Jiřina Štěpničková

Rodina budoucí herečky Jiřiny Štěpničkové pocházela z Českomoravské vrchoviny, ona se narodila v Praze-Holešovicích. Od mládí tíhnula k divadlu. Ještě za studií hostovala jako šestnáctiletá v roce 1928 v Osvobozeném divadle. Stalos e to tak, že na měšťance ji učil pozdější režisér Jindřich Honzl, u něhož hrála v avantgardních představeních pod matčiným jménem Jiřina Papežová. Od roku 1930 hrála v Národním divadle a v letech 1936 až 1951 měla angažmá v  Divadle na Vinohradech. Počátkem třicátých let se začala objevovat ve filmu a od poloviny šedesátých let i v televizi. Na jevišti sehrála plejádu důležitých úloh a byla velmi žádaná i ve filmu, kde vytvořila množství hlavních rolí. V roce 1940 se seznámila s Gustavem Nezvalem, oblíbeným filmovým hercem a stali se milenci přesto, že byl Nezval ženatý. (Pozdější proces se Štěpničkovou v 50. letech se negativně podepsal na jeho kariéře, neboť její obranou se stal politicky nespolehlivým). V druhé polovině čtyřicátých let pobývala také krátce v Londýně, kde se ji narodil syn Jiří Samec, kterého měla se strakonickým profesorem kreslení Janem Samcem. Jiří Samec přijal jméno matky a jmenuje se Jiří Štěpnička. Je členem Činohry Národního divadla a známým filmovým a televizním hercem.

Jiřina Štěpničková, jako jedna z mála českých hereček, se za protektorátu nezaprodala Němcům, ale zato padla do pasti komunistům. V roce 1951 byla i se synkem zadržena při pokusu o opuštění republiky, ke kterému se odhodlala na základě fingovaného dopisu podstrčeného agenty StB. Po jejím zatčení začaly docházet na ÚV KSČ petice rozhořčeného pracujícího lidu, v kterých žádal pro dříve milovanou herečku dokonce trest nejvyšší. Bohužel, k nim se s žádostí trestu smrti přidali i někteří její kolegové ze souboru Divadla na Vinohradech jako Ota Sklenčka, Světla Svozilová, Světla Amortová nebo Soňa Škodová. Ve dvoudenním procesu byla herečka odsouzena k 15 letům vězení. Přes četné žádosti jejích přátel o milost v r. 1954 - např. Gustava Nezvala, Martina Friče, Ladislava Peška, Jaroslava Průchy, Jaroslava Marvana, Zdeňka Štěpánka, Růženy Naskové, Dana Medřické, Eduarda Kohouta, Zdenky Baldové, Lídy Vostrčilové a dalších. Roku 1955 podali další žádost o milost herci v čele s Leopoldou Dostalovou, roku 1956 pak i Jaroslav Vojta, strávila v pardubickém vězení 10 let, na které jí byl trest z 15 let snížen. Podmínečně byla propuštěna pouhé dva měsíce před prezidentskou amnestií v roce 1960.

Po návratu z vězení se jí podařilo najít angažmá v kladenském Městském divadle a od roku 1962 až do své smrti hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Jiřina Štěpnička rovněž spolupracovala s  rozhlasem, dabingem a televizí. Na jaře 1968 byla oceněna titulem zasloužilá umělkyně. Zemřela na rakovinu v roce 1985 a byla pochována na Olšanských hřbitovech. Nedávno však byly její ostatky převezeny rodinou na Vyšehradský hřbitov a uloženy do hrobu č. 5-142.

V rámci festivalu proti totalitě Mene Tekel byla Jiřina Štěpničková v roce 2018 v Divadle na Vinohradech oceněna in memoriam titulem Dáma české kultury. Cenu převzal její syn, Jiří Štěpnička.

V roce 2020 natočila Česká televize hereččin životopisný film s názvem Past. Režíroval jej Viktor Polesný.