Gustav Nezval

Narodil se jako Augustin Nezval do chudých poměrů. Rodina žila v Řečkovicích u Brna. Otec zámečník utrpěl úraz a zemřel, když bylo Gustavovi 11 let. Matka, povoláním hospodyně, si přála, aby se stal učitelem nebo knězem. On však byl  technického zamření a vystudoval v Brně strojní průmyslovou školu. Tíhl k ochotnickému divadlu, byl aktivním členem Sokola. 

Gustavu Nezvalovi nebylo ani 20 let, když se přestěhoval do Prahy. Živil se jako kreslič a navštěvoval večerní herecké kurzy. Vyplatil se mu troufalý počin, kdy se přihlásil do konkurzu v Národním divadle. Tehdejšího šéfa činohry Karla Hugo Hilara zaujal díky zvučnému hlasu a urostlé postavě a přijal jej jako eléva. Stálé Nezvalovo angažmá přerušila povinná vojenská služba. Po vojně hrál od 30. let ve venkovských divadelních společnostech, v Českých Budějovicích a na pražských scénách v Intimním divadle, Švandově divadle nebo Divadle Vlasty Buriana. Následovala Ostrava a Brno kde získával již hlavní dramatické role, například v Cyranovi z Bergeracu.

V osobním životě nastal zvrat, když se v roce 1937 oženil s tanečnicí Divadla E. F. Buriana, Trudi Nortenovou, vlastním jménem Gertrudou Nettlovou. Prožili společných 57 let až do Trudiny smrti v roce 1994. Narodili se jim synové Petr (1942) a Jiří (1944). Nezvalova manželka tolerovala jeho intimní vztah s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, se kterou se seznámil se v roce 1940 při filmování Babičky Boženy Němcové. A toto setkání ovlivnilo další hercův osud na mnoho let.

Následovala Nezvalova zářná filmová kariéra, Byl označován jako největší krasavec českého filmu, muže s aristokratickou tváří a chováním gentlemana. Známých filmů natočil téměř padesát. Připomeňme si některé z jeho nezapomenutelných rolí ve snímcích, které jsou promítány dodnes, a ve kterých se objevovaly i další herecké hvězdy, například Hana Vítová, Jiřina Štěpničková nebo Lída Baarová: Jarčin profesor (1937), Muzikantská Liduška, Maskovaná milenka, Babička (1940), Noční motýl, Jan Cimbura (1941). Za výkon v roli sedláka Cimbury z díla J. Š. Baara získal Nezval v r. 1942 Národní cenu, udělovanou u příležitosti 70. narozenin prezidenta Emila Háchy.

Potíže pro Nezvala nastaly v roce 1951, kdy byla při vykonstruovaném procesu odsouzena za velezradu jeho bývalá přítelkyně Jiřina Štěpničková a hrozil jí dokonce trest smrti. Ten podporovali i někteří její herečtí kolegové, které vedení Divadla čs. armády ( Vinohradského divadla) nutilo podepsat rezoluci v neprospěch Štěpničkové. Gustav Nezval odmítl a stal se politicky nespolehlivým. Zůstal řadovým členem souboru a dostával jen menší role. Všimla si jej však Československá televize a objevoval se v inscenacích a seriálech, například Hříšní lidé města pražského (1968). V r. 1969 se setkal opět s Jiřinou Štěpničkovou a Marií Glázrovou filmu Hvězda rež. Jiřího Hanibala. V 70. letech rolí ubylo, ale menší úlohu si zahrál ve filmech Sokolovo rež. Otakara Vávry a Stařeček pro všechno (1988) Jaroslava Dudka. Úspěšně spolupracoval díky svému zajímavému sytému hlasu i s rozhlasem.

Zdá se, že se se svojí situací dokázal vyrovnat, věnoval se rodině a zahradničení na Trojském ostrově. V necelých 69 letech odešel do důchodu, po 34 letech působení ve Vinohradském divadle. V 80. letech zde ještě hostoval a hrál také v Západočeském divadle v Chebu. V roce 1997 byl pozván u příležitosti svých 90. narozenin do Divadla na Vinohradech jako čestný host. Sklidil zde dlouhé ovace vestoje. Poslední Nezvalovou rolí byl v létě roku 1998 sedlák Štverák ve snímku Je třeba zabít Sekala rež. Vladimíra Michálka. Herec zemřel měsíc nato.

Na sklonku života jej netěšilo žít v bytě na Letné a zvolil si alternativu - až do svého skonu bydlel ve starém autobuse v zahrádkářské kolonii na pražském Trojském ostrově. 

V roce 2005 vydala Pavlína Vajčnerová o Nezvalovi profilovou knížku Gustav Nezval: Oči spíše sympatické.