Blanka Waleská

Narodila se za Rakouska Uherska v Cerhenicích u Kolína jako Blanka Wedlichová do rodiny sudetských Němců. Pocházela z první generace, která se němčinu učila už jako cizí jazyk. Otec byl nadaný malíř a básník, ale rodinu příliš finančně nezajistil. V podnikání se mu nedařilo a i po koupi hotelu v Lázních Železnice blízko Jičína zkrachoval. Blanka neprospívala na gymnáziu, rodiče ji za trest poslali do rodinné školy a navíc se matka snažila domluvit rychlý sňatek, aby jí zajistila existenci. Blanka tíhla k umění, cítila se nepochopená, a proto ze školy i z domova raději utekla. Živila se jako vychovatelka u dětí, posluhovačka, statovala ve vinohradských ateliérech a byla členkou tanečního souboru smíchovské Arény. Útočiště jí poskytli příbuzní na pražském Smíchově. 

V Praze si mladé rusovlasé dívky s alabastrovou pletí všiml malíř František Xaver Naske. Namaloval na tři desítky obrazů této éterické mladé ženy s pronikavýma očima. Díla se velmi dobře prodávala a honoráře za sezení malíři přinesly Blance možnost ve velkoměstě přežít. Naske ji také představil své manželce, herečce Národního divadla Růženě Naskové. Ta rozpoznala dívčin přirozený talent, podporovala ji v touze vystudovat divadlo, pomáhala jí s přípravou, aby byla přijata na Státní konzervatoř. Na její dramatické oddělení se dostala hned napoprvé v roce 1930. V ročníku se setkala s Lídou Babkovou, později Baarovou. Ve světě filmu pak například i s Adinou Mandlovou. Blance však chyběla jejich dravost. Možná proto dali režiséři její vysněné role ambicióznějším herečkám. Během studia konzervatoře navázala vztah se spolužákem Zdeňkem Šavrdou. Byl to talentovaný herec a režisér. Když zjistila, že s ním čeká dítě, vzdala se jej, aby dostudovala a mohla natočit jednu z hlavních rolí ve filmu Miroslava Krňanského Ze světa lesních samot. Rozhodnutí nemít dítě se pro ni stalo celoživotním traumatem. Se Zdeňkem Šavrdou poté spolu hráli v Ostravě, v Divadle Vlasty Buriana i v Osvobozeném divadle v Praze. V té době bydleli v Korunní ulici na Vinohradech. 

Za protektorátu ji filmové role spíše míjely, uplatnila se hlavně v divadle Uranie, kde se seznámila s herečkou  Marií Vášovou a s režisérem Václavem Krškou, kteří oba žili svobodomyslně a nekonvenčně. V této společnosti si uvědomila svoji jinakost a to, že ženy pro ni znamenají více, než muži. Se Zdeňkem Šavrdou se proto rozešla. Poměrně krátce zažila zářnou filmovou kariéru. Roku 1946 ji renomovaný režisér Martin Frič obsadil do výrazné úlohy ve filmu 13. revír a vzápětí i do adaptace  Čapkových povídek. O rok později si ji režisér Jiří Krejčík vybral do filmu Týden v tichém domě, který byl jeho debutem, zahrála si i ve válečném dramatu Nerozumím Vladimíra Čecha. V roce 1948 natočila velmi úspěšný snímek Daleká cesta z r. 1949, kde ztvárnila hlavní roli židovské lékařky, která se provdá za "rasově čistého" kolegu, aby se ochránila před transportem. Zároveň s rodinou prožívá hrůzy holocaustu, o své blízké přijde, nicméně válku přežije. Po převratu v roce 1948 putoval snímek do trezoru, úspěch však slavil jinde v Evropě i v Americe. V té době už měla Waleská angažmá v Národním divadle, kde prožila léta od r. 1948 do r. 1976. Hrála zde různorodé role od princezen, uhrančivých osudových žen, až po antické hrdinky. Díky kultivovanému projevu a hlasu si herečku oblíbil dabing a také Československá televize jí dala příležitost v mnoha inscenacích. 

Co se týká hereččina osobního života, po válce si našla bydlení na vinohradské Zvonařce. Žila zde se svojí životní láskou, o osm let mladší, vzdělanou, literárně nadanou a schopnou PhDr. Evou Soukupovou (1918 - 2006), která pracovala pro Ministerstvo informací a osvěty. V roce 1959 připravila Soukupová koncept Divadelního ústavu a od jeho založení až do r. 1984 byla jeho ředitelkou. Tato jedinečná instituce funguje dodnes. Byla zároveň přesvědčenou komunistkou a do strany vstoupila i Blanka Waleská. Přítelkyně nabyly pocitu, že stranická knížka je může ochránit před podezíravostí režimu, protože do r. 1961 byla u nás homosexualita nezákonná a i v dalších letech představovala tabu. Ke své orientaci se proto Blanka Waleská do své smrti nepřihlásila, přestože to údajně bylo veřejným tajemstvím.

Společně s Evou jezdily do Smetiprachu u Písku, kde je navštěvovala herečka Jiřina Štěpničková, předtím dlouhodobě vězněná za pokus o emigraci. Režim připravil pro Štěpničkovou uplatnění akorát tak v dělnických profesích, Waleská se Soukupovou jí pomohly vrátit se do divadla a hrát v Kladně a později opět v Praze. Iluze o režimu ztratila Waleská za okupace v roce 1968, kdy vrátila stranickou legitimaci komunistické strany. Málem ji to stálo kariéru. Přesto ji Otakar Vávra obsadil do role hraběnky de Galle, odsouzené inkvizicí v době čarodějnických procesů ve filmu Kladivo na čarodějnice (1969). Poslední skvělou roli získala v r. 1973 v detektivce Tajemství zlatého Buddhy. A za životní roli v televizním snímku lze považovat stárnoucí Bětušku v Lístek do památníku (1975) o páru, který spolu prožil první lásku a po mnoha letech se znovu setkal. Zde excelovala po boku Karla Högera a jednalo se prakticky o završení Waleské filmové kariéry. V 70. letech, kdy vrcholila masivní kampaň komunistického režimu ČSSR, dostávali někteří herci k podpisu nejen text Anticharty, ale rovnou i výpovědi, aniž na to byli upozorněni. Týkalo se to právě Blanky Waleské a Jiřiny Šejbalové. Herci Bohuš Záhorský, Karel Höger či Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí. Vyšlo to najevo až při přípravě dokumentu Národní divadlo: Mýtus a realita z r. 2019.

Herectví Blanky Waleské nejvíce vynikalo na divadelních scénách. Prošla Divadlem Vlasty Buriana, Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha, Novým divadlem (1934 – 1936), Národním divadlem v Ostravě (1936 – 1941), pražskou Uranií (1941 – 1944), Divadlem 5. května (1945 – 1948) a činohrou Národního divadla (1948 – 1976), odkud odešla na zasloužený odpočinek.

Za svoje celoživotní umění byla herečka oceňována. Roku 1958 obdržela Vyznamenání Za vynikající práci, titul Zasloužilá členky ND v r 1960, Zasloužilá umělkyně v r. 1965.

Zemřela v roce 1986 v Praze, kde byla pohřbena. Rodná obec Cerhenice později nechala její ostatky přemístit na zdejší hřbitov, kde má prostý hrob, protože si žádný okázalý výslovně nepřála. Na svém rodném domě má pamětní desku.