Bedřich Smetana (Nové Město)

Smetana pocházel z rodiny zámožného sládka. Už jeho otec byl nadšeným amatérským muzikantem a mladý Bedřich projevoval mimořádné hudební nadání od dětství. Maturoval na premonstrátském gymnáziu v Plzni, v roce 1843 přešel do Prahy studovat kompozici u Josefa Proksche. Existenční zajištění mu přinášelo vyučování hudby v rodině hraběte Thuna. Revoluční rok 1848 probudil ve Smetanovi vlastenecké cítění a začal se zajímat i o politiku a přihlásil se k mladočechům. V té době složil píseň Válka, první píseň na český text. Tehdy také dokončil studia a otevřel si vlastní hudební ústav. Začátky však nebyly snadné, takže se mladý Smetana obrátil s prosbou o pomoc dokonce na slavného uherského hudebního skladatele a klavírního virtuosa Ference Liszta. Od Liszta se dočkal nejen hmotné pomoci, ale především uznání. Smetana byl nadšeným obdivovatelem Lisztovy virtuozity; již během gymnaziálních studií si poznamenal do deníku: „… ve skladbě chci být Mozartem a v technice Lisztem.“ V šestnácti letech se nadšený Smetana zúčastnil v roce 1840 prvního Lizstova koncertu v Praze ve velkém sále domu Platýz. V roce 1848, když Smetana prožíval velkou krizi, si dodal odvahy a vědom si Lizstovy příslovečné dobročinnosti (výnos z jednoho svého pražského koncertu věnoval Liszt nemocnici U alžbětinek v ulici Na Slupi a z druhého Ústavu slepců), požádal ho dopisem, ve kterém popsal všechny své svízele, o finanční výpomoc s tím, že až se jeho situace zlepší, peníze vrátí. K dopisu přiložil i svou skladbu Opus 1, s žádostí, aby ji Liszt přijal a svým vlivem jí pomohl na koncertní pódia. Liszt vyhověl a zaslal Smetanovi 450 zlatých. Mezi oběma skladateli pak vzniklo upřímné celoživotní přátelství a oba se i několikrát setkali.

V roce 1849 se Smetana oženil s klavírní virtuoskou Kateřinou Kolářovou, jeho ústav se těšil nejlepší pověsti. Rozsáhlá byla i jeho soukromá činnost učitelská a koncertní. V době jeho největšího rozmachu však zasáhla životní pohroma. Ztratil tři ze svých čtyř dcer, manželka vážně onemocněla a rodiče postihla finanční katastrofa. Smetana ve snaze změnit prostředí odjel do švédského Göteborgu jako sbormistr a učitel hudby. Domů se vrátil až po pěti letech, když mezitím ovdověl a podruhé se oženil. Návrat do Prahy však nebyl snadný. Smetana, aby se se opět prosadil, komponoval, pořádal koncerty, psal kritiky a stal se sbormistrem Hlaholu. Místo kapelníka Prozatímního divadla však zastával Jan N. Maýr a až teprve po pronikavém úspěchu Braniborů v Čechách a především Prodané nevěsty, nejnárodnější české opery, se Smetana stal v roce 1866 prvním dirigentem Prozatímního divadla. Smetana pak zkomponoval Dalibora a v letech 1869 až 1872 pracoval na Libuši, s jejíž českou premiérou čekal téměř dlouhých deset let na výjimečně slavnostní příležitost, kterou se stalo až otevření Národního divadla v roce 1881.

V říjnu 1874 postihlo Smetanu další neštěstí – začal ztrácet sluch. Přes úspěchy se svými díly se dostal navíc do neutěšené hmotné situace. Odešel ke své dceři Žofii Schwarzové na samotu do jabkenické myslivny, kde vytvořil cyklus symfonických básní Má vlast. Ač již zcela hluchý, komponoval dál. Napsal komorní dílo Z mého života a další tři opery. Neúprosná nemoc však nemilosrdně začala podlamovat mistrovy fyzické i duševní síly. O příčině jeho choroby se vedou četné odborné polemiky. Smetanovo tělo pitval profesor Jaroslav Hlava, který diagnostikoval progresivní paralýzu jako následek syfilisu. K tomuto zjištění se přiklání většina odborníků, ale od čtvrtiny toho století se objevují i domněnky, že u umělce došlo ke kornatění mozkových tepen.

Smetana se ještě zúčastnil 18. listopadu 1883 druhého otevření Národního divadla svou Libuší. Jeho mysl však již byla narušena halucinacemi a paranoiou. Celonárodních oslav svých šedesátin si již nebyl vědom, a když se v záchvatech zuřivosti stával nezvladatelným, byl 22. dubna 1884 převezen do Ústavu pro choromyslné na Novém Městě v ulici Ke Karlovu č.p. 460/11 „v Kateřinkách“. Zemřel v půl páté odpoledne dne 12. května 1884. Jeho tělo pak bylo oděno do čamary, převezeno do Týnského chrámu a slavnostně pohřbeno na Vyšehradském hřbitově nedaleko Slavína v samostatném hrobě 5-40.

V den 40. výročí úmrtí tohoto velikého umělce, který povznesl českou hudbu na světovou úroveň, byla v pokoji, kde dodýchal, umístěna pamětní deska.