Bohdan Kaminský (Vinohrady)
Český básník, humorista, překladatel, redaktor a výtvarník.
Narodil se pravděpodobně 23. 2. 1859 (uvádí se i 24. nebo 25. únor). Místo narození je zřejmě v tehdejší vsi Husa u Sychrova. Zemřel 13. 7. 1929 v Poděbradech.
Pod uměleckým pseudonymem Bohdan Kaminský tvořil Karel Václav Josef Bušek. Narodil se 23. (24. či 25.) února 1859 ve vsi Husa u Sychrova (dnes Paceřice; možná však ve Štveříně, dnešním Čtveříně) a zemřel 13. července 1929 v Poděbradech.
Bohdan Kaminský – Karel Bušek pocházel z rodiny řezbářů. Otec Petr Bušek (1824-1894) pracoval pro knížete Kamila Rohana; jeho řezbářská výzdoba zámku Sychrov byla obdivována. Karel a jeho bratři Konstantin a Dominik se u otce vyučil řezbáři. Na rozdíl od sourozenců vstoupil na Akademii výtvarných umění v Praze (1878-1882). Na svá studijní léta vzpomíná s lehkým sarkasmem v povídce Mecenáš. Mladého Karla však zlákala literatura. Bylo mu osmnáct, když mu v časopisu Lumír začaly vycházet básně a črty. Obdivoval Jaroslava Vrchlického a kráčel v jeho stopách, aniž by pozbyl osobitosti.
Pod pseudonymem Bohdan Kaminský (od r. 1883) psal poezii v duchu symbolismu, především lyriku nebo elegie. V jeho díle nalezneme i veršované povídky (Zlomky románů, 1898) a novelu ve verších podle ilustrací Luďka Marolda (Noemi, 1902), mimochodem čtenářsky úspěšnou. Jako hodně začínajících básníků kladl důraz na teskné a temné motivy, na milostnou frustraci (prvotinou byla sbírka Ztracené volání, 1884). Melancholii a vážným tématům zůstal věrný po celý život (Causerie o smrti a jiné verše z posledních let, posmrtně sebráno, 1930). Nesporně jeho pochmurné založení ovlivnil zlý osud. Brzy ztratil rodiče a několik sourozenců; každá z žen, které miloval, předčasně skonala.
Současníci vysoce oceňovali melodiku a nestrojený patos jeho básní: „forma ušlechtilá, umělecky vycizelovaná". Srovnávali jej s Puškinem a Byronem. Na druhou stranu Kaminský v poezii i próze usiloval o realistické ztvárnění. Nejen svým povídkám a fejetonům, převážně v ironickém až sarkastickém duchu (Různé panstvo, 1891), leckdy i poezii dokázal vtisknout vtipný a humorný tón ((Verše humoristické i satirické, 1893). Mezi čtrnácti původními sbírkami Kaminského básní vynikají nádherné Motivy ze Sychrova (1896), prodchnuté láskou k rodnému Českém ráji. Značnou část tvorby však zasvětil Praze. Zpočátku bydlel na Smíchově (dnešní Zborovská a Malátova), ale v roce 1895 se přestěhoval na Královské Vinohrady.
Obdivuhodně pracovitý Kaminský vydal kromě zmíněných knih básní třináct prozaických sbírek, řada dodnes nedohledaných drobných prací se nachází v dobových periodikách. Sedm titulů sebraných spisů (celkem v jedenácti svazcích; například Bumbrlíček a jiné humoresky, 1913) zdaleka nezahrnuje celé umělcovo dílo. Působil jako redaktor v regionálních listech, přispíval do předních časopisů své doby: Lumíra, Světozoru, humoristického Švandy Dudáka a jiných. Přitom se dokázal věnovat i výtvarnictví, grafikám a řezbářství.
Redakční činnost ani autorská tvorba Kaminského nemohly uživit (což v zásadě platí i pro dnešek). Se stejným nasazením a pílí se proto věnoval také překladům, hlavně z francouzštiny a němčiny (Moliérova dramata, Schiller, Fulde, Hauptmann), nezřídka na zakázku předních pražských divadel (Shakespearův Večer tříkrálový, 1922). Rád a často putoval do zahraničí: navštívil Holandsko, Německo, Francii, Itálii, Turecko – odtud vytěžil cestopis Návštěvou u chorého muže: Causerie z cesty (1909; jedná se o přezdívku pro Osmanskou říši).
Osud osamělého literáta a (do jisté míry) bohéma Bohdana Kaminského se stal inspirací pro knihy jiných spisovatelů. On sám se delší dobu potýkal s kardiovaskulárním onemocněním. V létě 1929 absolvoval léčebný pobytu v Poděbradech. Zemřel v hotelu Praha, kde byl ubytován, na selhání srdce.
Bohdan Kaminský - Sloky (Den štěstí, 1890)
To nech, co spí, a mne nech také spát ,
až ulehnu a nechoď na můj hrob.
Nač probouzet to zašlé jedenkrát ,
to ztracené z těch dávných, dávných dob.
Nech všeho být, mně stačí prostý kříž —
já tomu kříži zvykl jsem už v žití
a marným pláčem ty to nezhojíš
a nevyvoláš, co se v prázdno řítí.
A nezašeptej v ten můj chudý rov
ni modlitbu, nic nechci, chci jen spáti ,
mne bolela by hudba těch tvých slov
a bál bych se, že ve mne život vrátí.
A bál bych se, že se mne spadne zem
a že ji střesu i ty stíny s čela ,
že se to srdce zachví ohlasem —
bys ještě jednou je pak umlčela.
Datum vytvoření: 9.12.2024 13:31
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba