Historický snímek Vinohradského divadla, pohlednice. Zdroj: archiv B. Kovaříkové

Toulky, vzpomínky a příběhy - část 4: Okolo náměstí Míru

Zajímají Vás příběhy domů a vzpomínky na zajímavé osobnosti, které v Praze 2 žily? Pojďme se vydat na další sérii toulek s novinářkou a spisovatelkou Blankou Kovaříkovou, autorkou řady zajímavých knih. Po třech toulkách v jejím rodném Podskalí se vydáváme na Vinohrady. Na čtvrté toulce se vydáme do okolí náměstí Míru. 

Celkově čtvrtá, ale z vinohradské série první toulka nás provede po okolí náměstí Míru. Hned první zastávka u Divadla na Vinohradech a kostela sv. Ludmily předznamenává, že nahlédneme do minulosti řady osobností ze světa divadla a filmu. Z náměstí se sice vydáme do Korunní až ke skladu divadelních kulis, ale vrátíme se do ulice, která nese jméno Anny Letenské. Dále se zastavíme v Balbínově ulici, v Šubertově a zakončíme na Francouzské ulici. Řadu osobností budete jistě znát, ale dozvíte se mnoho nových zajímavých příběhů. Autorka Blanka Kovaříková, novinářka a spisovatelka, se jim dlouhodobě věnuje a vydala na toto téma řadu zajímavých knížek (viz závěrečný text Chcete vědět více?). Texty k zastávkám jsou doplněny i množstvím obrázků z archivu autorky. 

K vinohradským vycházkovým trasám v Encyklopedii připravujeme rovněž sérii videodokumentů. V blízké době si tak budete moci trasy projít u obrazovky i s osobním výkladem autorky, podobně jako je tomu u prvních třech toulek v Podskalí.  

Vydejte se s Blankou Kovaříkovou na trasu za příběhy domů a lidí z Prahy 2. Autorka Vás provede ZASTÁVKAMI vycházky svým textem i fotografiemi.

Celková vzdálenost:
Sbalit všeRozbalit vše

Zastávka 1: náměstí Míru

Náměstí Míru je významným středobodem Vinohrad a o jeho zajímavých místech by se dalo dlouze vyprávět. Chodí se sem tančit, posedět v kavárnách a restauracích i vyřizovat úřední dokumenty. My si ale všimneme dvou dominant – Vinohradského divadla a kostela sv. Ludmily. Římskokatolický kostel na náměstí Míru je zasvěcený sv. Ludmile a jeho základní kámen byl položen v roce 1888. Dnes si už stěží umíme představit, že se tu předtím rozkládalo žitné pole a stával tu také cirkus a zvěřinec.

A právě do tohoto kostela se chodila modlit za hříšné herecké duše paní Vilma Mottlová, která pracovala od roku 1954 ve Vinohradském divadle jako garderobiérka. Nastoupila sem v době, která rozhodně její víře nepřála – navíc divadlo tehdy patřilo pod armádu a panovala v něm přísná pravidla. V případě Vilmičky, jak jí všichni říkali, ale prý nijak nevadilo, že měla ve skladu kostýmů malý oltářík. Navíc jedna z jejích sester se stala jeptiškou a Vilma jednou – to už ale bylo mnohem později, v uvolněném roce 1968, požádala o 15 vstupenek na představení Skřivánka o Johance z Arku. Lístky jí divadlo věnovalo zdarma a Vilma jeptišky o přestávce zavedla i do hereckých šaten. Jinak o kostýmy pečovala skvěle a pamatovala si i ve svých 83 letech, kdy ho měla která herečka na sobě, a to se kolikrát ty samé šaty ocitly v různých letech v různých hrách. Jsem ráda, že jsem ji mohla v roce 2006 ještě zastihnout při pilné práci. Sklad byl až pod střechou a Vilma do něj musela vyšlápnout desítky schodů. A kterou herečku měla nejraději? Byla to srdečná a energická Karolina Slunéčková (1934-1983), která bohužel zemřela v pouhých 49 letech a rozloučit se s ní bylo celé divadlo.

Historický snímek Vinohradského divadla. Zdroj: archiv autorkyNáměstí Míru, 40. léta. Zdroj: archiv autorkyVilma Mottlová. Foto Robert Tichý. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 2: Korunní - bydlení v kulisárně

Odskočme si z náměstí Míru na chvíli do Korunní 973/123 (Praha 3). Pěšky nám to sice potrvá zhruba 22 minut, ale co bychom kvůli Karolině Slunéčkové neudělali? Na této adrese najdeme dílny a sklad kulis Vinohradského divadla. Budova s originálním dřevěným zdobením sloužila kdysi jako zájezdní hostinec a tržnice. Když tu později vznikly divadelní dílny, vozily se odsud každý den kulisy koňským povozem, podobně jako z jiného skladu u Apolináře se zase dodnes přemísťují kulisy do Národního divadla.

Těžko uvěřit, že v přízemní budově v Korunní ulici, z jejíž vrátnice se dostanete na dvůr kulisárny, bydlela na počátku kariéry Karolina Slunéčková se svým mužem hercem Rudolfem Vodrážkou a synem. Divadlo jim tu přidělilo malý kamrlík s jedním oknem do ulice. „Bydleli jsme tam asi do mých tří let. Vlevo od nás žila jedna stará paní, která mě hlídala, když museli oba rodiče do divadla. Jinak se snažili vždycky prostřídat – táta jako člen Wolkerova divadla hrál přes den dětem pohádky a máma hrála po večerech dospělým,“ vzpomíná Rudolf Vodrážka mladší. Z vinohradského provizoria se pak přestěhovali do Strašnic a v roce 1971 zpátky na Vinohrady do Kladské 2253/23. Od té doby – Rudovi bylo tehdy jedenáct let – doprovázel často maminku po večerních představeních z divadla – až do třiadvaceti, kdy ho o ni připravila zákeřná nemoc.

Karolina Slunečková. Zdroj: archiv autorkyKorunní 123, bydlení Slunečkové. Zdroj: archiv autorkyKorunní 123, bydlení Slunečkové. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 3: Ulice Anny Letenské

A nyní se vrátíme k Vinohradskému divadlu a jeho herečce Anně Letenské (1904-1942), do ulice, která nese její jméno. Byla prý stejně dobrá v dramatických i komických rolích. A také s ní byla ohromná legrace – alespoň tak na ni před lety vzpomínal její synovec Ivan Pilný (1933-2009), který se celý život věnoval loutkovému divadlu právě díky své tetě. Když mu bylo sedm let, dostal od ní první malé loutky. Její osud ovšem byl tragický. Když se v říjnu 1941 vdala za architekta Vladislava Čalouna, možná jen tušila, že její muž pracuje pro odboj. Každopádně po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha nechala u sebe přespat Františku, manželku lékaře MUDr. Břetislava Lyčky, který ošetřil jednomu z atentátníků Janu Kubišovi poraněné oko. Hned následující den byla Františka zatčena na Wilsonově nádraží… Pak zatkli i Čalouna. Anna zrovna měla roztočený film Přijdu hned a každé ráno ji auto vozilo na natáčení do hostivařských ateliérů. Po cestě prosila šoféra, aby zastavil u Pečkárny. Nesla svému muži vyprané prádlo… Mezitím jí dali – zřejmě z „preventivních důvodů“ - výpověď z Vinohradského divadla, ale hned ji přijali v holešovické Uranii. Gestapo však už na ni číhalo. 3. září 1942 ji zatkli, nechali převézt do Terezína a poté do Mauthausenu, kde byla 24. října 1942 popravena. Pouhých pár kroků od Vinohradského divadla má dnes svou ulici a přímo v divadle je její bysta. Chodívala si k ní ještě v padesátých letech povídat její maminka Marie Svobodová (1871-1960), která byla rovněž herečkou.

Anna Letenská. Zdroj: archiv autorkyAnna Letenská a Jindřich Plachta ve filmu Milování zakázáno. Zdroj: archiv autorkyMaminka Anny Letenské u její busty s Václavem Vydrou. Zdroj: archiv autorkyMarie Svobodová maminka Anny Letenské. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 4: Balbínova - U dobré pohody

Balbínově ulici 410/28 žije již od roku 1960 legendární televizní dramaturg, scenárista, režisér a také herec Gustav Oplustil (*1926). Kdykoli jsem k němu přišla, vybavil se mi název jednoho z jeho populárních pořadů – Kabaret U Dobré pohody. Přesně tak se v jeho přítomnosti a v jeho pracovně každý cítí. Chodíval sem Oplustilův přítel a stálý spolupracovník režisér Zdeněk Podskalský, Miloš Kopecký, Vladimír Menšík, Slávek Šimek, ale také autorka Takové normální rodinky Fan Vavřincová a další. Teprve po letech se pan Oplustil dozvěděl historii domu. Byl postaven v roce 1888 pro židovskou rodinu Theimerových, ve stejném roce jako základní škola Na Smetance, kam pak chodily i Oplustilovi potomci. Byt, který scenárista kdysi získal, patřil majiteli domu Alexandru Peterovi Theimerovi, jenž byl jedním z těch židovských dětí, které přežily díky Nicholasu Wintonovi holocaust, když jim v roce 1939 zajistil odjezd vlakem do Spojeného království. Gustav Oplustil v domě zažil 21. srpen 1968. „Pod okny nám hořel tank a další devastovaly budovy na Vinohradské třídě. Lufy kanonů a samopalů byly namířené do oken bytu, střílelo se i do našich pokojů. Většina oken byla rozstřílená a kulky končily ve zdi. Jedna nad postýlkou naší dcery Katušky. Kdyby seděla, už nebyla mezi námi. Chodili k nám reportéři, aby z nadhledu vyfotili tu hrůznou situaci,“ vzpomíná Gustav Oplustil.

Balbínova 28. Zdroj: archiv autorkyBalbínova 28, letopočet jako součást dlažby domu. Zdroj: archiv autorkyBalbínova 28, vchod do domu. Zdroj: archiv autorkyGustav Oplustil s Blankou Kovaříkovou, září 2016. Zdroj: archiv autorkyGustav Oplustil ve filmu svatba jako řemen, 1967. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 5: Šubertova

Mnozí z obyvatel krásného nárožního domu Šubertova 1273/6 se dívají přímo do oken Divadla Na Vinohradech a jeho parkoviště, což by jim leckterý fanoušek hereckých hvězd mohl závidět. Od 40. let tu bydlela až do své smrti v roce 1984 manekýna Zuzana Borovičková (*1924). Spolu s Annou Pitašovou, Slávkou Malákovou, Zdenou Horovou či Mílou Hrabětovou patřila ke generaci manekýnek, které jsou dnes neprávem zapomenuty. Módu začala předvádět v polovině 50. let a příležitostí bylo víc než dost. V té době se chystal Týden československé módy v Paříži a v Káhiře a zřejmě to pro manekýny také byla poprvé po letech možnost podívat se do světa. Jinak v rámci republiky se konaly různé veletrhy a výstavy, v mnoha podnicích se připravoval program k oslavám Mezinárodního dne žen, přehlídky byly též vítanou součástí různých estrád a dalších kulturních pořadů. V roce 1967, v uvolněnější společenské atmosféře, založila paní Zuzana Fashion Club. Každý víkend pořádala módní přehlídky v restauraci Expo 58 na Letné. Dámy zaplatily symbolické vstupné, v příjemném prostředí si vypily kávu, dostaly dort nebo chlebíček, a přitom se seznámily s nejnovějšími módními trendy. Zuzana Borovičková spolupracovala též  s Československým rozhlasem a řadu let mluvila o módě v Kolotoči, kdy také odpovídala v živém vysílání na dotazy posluchaček.

Zajímavý je také její manžel Jan Borovička (1914-1982), který se v druhé polovině 50. let začal věnovat propagaci Divadla satiry (později Divadlo ABC) a zároveň se ujal organizování koncertních šňůr pro orchestr Karla Vlacha, jenž v divadle působil, a kromě manažera plnil i funkci konferenciéra. Od roku 1957 pak jezdil s Janem Werichem na besedy pro pracující a natáčel je na magnetofon. Díky tomu mohly po listopadu 1989 vyjít na zvukových nosičích. Jan Borovička vystupoval často také jako partner Felixe Holzmanna v jeho humorných scénkách.

Šubertova 6. Zdroj: archiv autorkyZuzana Borovičková, večerní šaty společenské, konec 50. let. Zdroj: archiv autorkyZuzana Borovičková, druhá zleva, na přehlídce v Maďarsku, asi 1960. Zdroj: archiv autorkyKonferenciér Jan Borovička. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 6: Divoký život na Francouzské ulici

Francouzská ulice patří do dnešních dnů k nejelegantnějším vinohradským tepnám a téměř na jejím začátku pod číslem 75/4 ji zdobí sedmipatrový Dům Jednoty čsl. soukromých úředníků, který navrhl Jaromír Krejcar (1895-1950), od 20. let minulého století velký zastánce funkcionalismu. Jeho druhou ženou byla publicistka Milena Jesenská (1896-1944) a právě s ní a dcerou Janou, řečenou Honza, se po dokončení domu nastěhoval do nejvyššího patra, kam nechal umístit svůj byt a ateliér. Tady se střídali přátelé, většinou levicoví intelektuálové, jeden čas tu prý bydlel i Klement Gottwald. Milena s Krejcarem vedla divoký, neuspořádaný a lehkovážný život. Dokázali jet za vypůjčené peníze taxíkem do Tater nebo k moři. Krejcar se nakonec v roce 1934 z bytu odstěhoval a odjel do Ruska, odkud si posléze přivezl novou, lotyšskou manželku. Jesenská se mezitím seznámila s Evženem Klingerem (1906-1981), komunistickým žurnalistou, který byl v roce 1937 vyloučen z KSČ jako trockista. S ním se odstěhovala do Kouřimské 247/52. Tímto bytem procházely desítky německých emigrantů, prchajících před Hitlerem, po okupaci tudy začínala úniková cesta pro Židy, antifašisty i letce. 11. listopadu 1939 si sem pro Milenu přišlo gestapo a další roky strávila v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde v roce 1944 zemřela.

Francouzská 4. Zdroj: archiv autorkyMilena Jesenská. Zdroj: archiv autorkyDcera Mileny Jesenské Honza. Zdroj: archiv autorky

Zastávka 7: Francouzská - malý byt velkých džentlmenů

O mnoho klidněji se žilo v garsoniéře v posledním poschodí sedmipatrového nájemního a obchodního domu na Francouzské 145/22. Uprostřed mnohem nižší starší zástavby ho v roce 1937 navrhl Rudolf Novotný pro JUDr. Františka Svojsíka, advokáta a ředitele Československé záložny, bratra Antonína Benjamina, zakladatele českého skautingu. Dům není úplně typickou funkcionalistickou stavbou. Má totiž i prvky art deco a pozoruhodnou fasádu s arkýřovými okny, která jako by se otáčela za ranním sluncem. Stejně architekt „pootočil“ i okna posledního ustupujícího podlaží. V malé garsoniéře pod střechou byl zřejmě odnepaměti pánský kabinet. Kdysi ji obýval skladatel a dirigent Národního divadla Miroslav Ponc (1902-1976) a zřejmě přímo od něj ji získal člen činohry Národního divadla Bohumil Záhorský (1906-1980). Žil si tu velmi svobodomyslně a opustil ji až ve chvíli, kdy ho jeho partnerka herečka Vlasta Fabianová přiměla, aby se nastěhoval k ní na Masarykovo nábřeží. Garsonku pak postoupil kolegovi Bořivoji Navrátilovi (1933-2011). Herec byl naštěstí drobné postavy, a tak mu malý prostor nevadil. Měl v něm vše precizně srovnané, uklizené a pokoj působil útulně. A nejvíc byl hrdý na výhled z okénka na záchodě, které bylo sice trochu výše, ale když jste se postavili na špičky, otevřel se vám panoramatický pohled, končící za dobré světelnosti až na Řípu! Na konci mé návštěvy u Bořivoje Navrátila mi věnoval hrnek s uchem ve tvaru preclíku. Stále ho mám schovaný.

Francouzská 22. Zdroj: archiv autorkyBohuš Záhorský. Zdroj: archiv autorkyBořivoj Navrátil. Zdroj: archiv autorky

Chcete vědět více?

Další Toulky, vzpomínky a příběhy s Blankou Kovaříkovou v Encyklopedii

Knížky Blanky Kovaříkové

  • Příběhy domů slavných, Brána 2013, 2. vydání 2019
  • Nové příběhy domů slavných, Brána 2014
  • Příběhy domů slavných i zapomenutých, Brána 2017
  • Retro příběhy, vydala Euromedia Group 2020
Blanka Kovaříková s knihou Retro příběhyB. Kovaříková: Příběhy domů slavnýchB. Kovaříková: Nové příběhy domů slavnýchB. Kovaříková: Příběhy domů slavných i zapomenutýchB. Kovaříková: Retro příběhy

Odkazy a literatura:
Datum poslední aktualizace: 3.1.2022 18:51
Datum vytvoření: 28.12.2021 12:20

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?