Jaromír Krejcar

Jaromír Krejcar se vyučil zedníkem a následně vystudoval průmyslovou školu stavební v Praze. Po vzniku ČSR vystudoval AVU u Jana Kotěry, zakladatele české moderní architektury, následně pracoval u Josefa Gočára.

Osamostatnil se roku 1923 a začal být činný v Devětsilu, založil Klub za novou Prahu, věnoval se publikační činnosti. V roce 1933 odešel do Moskvy, kde spolupracoval s M. J. Ginzburgem. Získal ocenění na mezinárodní výstavě v Paříži za Čs. pavilon (1937). Jeho stavby mají originální konstrukční i dispoziční řešení, vliv Waltera Gropia a LeCorbusiera, jehož dílo v ČSR Krejcar jako první uvedl v almanachu Život II (1922).

Jeho vrcholným dílem je lázeňský dům Machnáč (1930-1932) v Trenčianských Teplicích na Slovensku s přehledným, jasným půdorysným členěním a elegantním výrazem. K výrazným stavbám v Praze patří pražský OD Olympic (Praha 1, 1925-1927) a Dům Jednoty čs. soukromých úředníků (Praha 2, Vinohrady, 1930-1931), vila Richarda Gibiana v Bubenči (1927–1929). Krejcar je též autorem návrhu Československého pavilonu pro mezinárodní výstavu umění a techniky v moderním životě v Paříži (1937, spolu se Zdeňkem Kejřem, Bohuslavem Soumarem, Ladislavem Sutnarem a Antonínem Tenzerem), který patřil svým pojetím ke špičce světové architektury. Vedle „velkých“ realizací navrhoval Krejcar i drobnější stavby, například chatu Jiřiny Ježkové v Mirošovicích (kolem 1940), nedaleko posázavského letoviska Senohraby.

Po převratu v roce 1948 emigroval do Británie. Předtím krátce vyučoval na VUT, v Londýně potom na Architectural Association School of Architecture.
Zemřel v roce 1949 (některé prameny uvádějí rok 1950). Po smrti byl v časopise Tvorba Antonínem Černým, Jiřím Hlavsou a Jiřím Klenem dehonestujícím způsobem označen, vedle LeCorbusiera a Karla Teigeho, za největšího nepřítele naší architektury.