Vyšehrad, barokní pevnost s branami (Vyšehrad)

Historie

Historie Vyšehradu sahá hluboko do minulosti. Výhodná pozice ostrožny, chráněná ze tři stran strmými skalnatými srázy a ovládající údolí Vltavy, přímo vybízela k vytvoření hradiště, kostela či pevnosti. Vyšehrad tak hrál v očích barokních vojevůdců zásadní roli při opevňování Prahy. Od počátku třicetileté války bylo opevňováno především jeho nejslabší místo obracející se k pankrácké pláni. Zde byly také vystavěny první předsunuté raveliny a rohová hradba (hornverk) patrně již s první vyšehradskou branou – zvanou Táborská. Na koncepci hradeb se podílel nizozemský stavitel Cyrill Geer. Stavební práce na dnešním opevnění začal v roce 1653 Carlo Lurago. Od roku 1656 až do své smrti roku 1678 vedl stavbu Gion Decapaoli. Patrně ještě podle Luragova návrhu vznikla Leopoldova brána (do 1672). Nakonec ale opevnění nebylo dokončeno. O částečnou dostavbu se pak zasloužili obléhatelé Prahy – Francouzi, kteří v letech 1741–42 upravili kasematy a vybudovali redan proti Praze. Avšak ani tehdy nebylo opevnění zcela dokončeno, a tak přes drobný pokus kolem roku 1779 proběhly další úpravy až v letech 1808–1809, kdy vznikla zalamovaná hradba nad Vltavou. Hliněné valy, podstata barokního opevnění, byly nakonec v plném rozsahu doplněny až v letech 1838–1844, kdy byla také proražena nová Cihelná brána, v pořadí třetí. Její výstavba proběhla podle projektu ženijního inženýra Johanna Weisse z roku 1835. Současně došlo též ke změně koruny zdiva, kde byla z větší části odstraněna parapetní zídka a nahrazena hliněným valem, který dále hradby zvýšil. Poslední vojenské stavební zásahy se odehrály v letech 1849–1850, po zkušenostech revolučního roku 1848. Na místě staršího francouzského byl vybudován nový dělostřelecký redan proti Novému Městu. Vyšehrad se tak stal pevností nikoliv na ochranu Prahy, ale bránící se před Prahou.

Popis

Mohutné zdi vyšehradské pevnosti, dosud zachované v plném rozsahu, zcela ovládají vltavské údolí. Citadelu mělo původně vytvářet pět (resp. šest) nepříliš pravidelných bastionů, které vymezovaly zhruba pětiúhelníkovou plochu pevnosti. Směrem k rohové hradbě byly otočeny bastiony sv. Pavla (k Nuslím) a sv. Petra (k Podolí), mezi nimiž probíhající nejkratší kurtinu (rovnou část hradby) prolamovala Leopoldova brána. Kurtina obrácená k Nuslím spojovala bastion sv. Pavla s bastionem sv. Bernarda. Na hrot tohoto bastionu kdysi navazovala gotická hradba, vedoucí přes Nuselské údolí. Mezi baštou sv. Bernarda a nedokončenou baštou sv. Leopolda probíhala dlouhá kurtina, dodatečně opatřená v 18. století ravelinem. Úsek nad Vltavou mezi baštou sv. Leopolda a sv. Ludmily nebyl nikdy vystavěn, takže bastion sv. Václava zůstal pouze v plánech. Dokončení se nedočkal ani bastion sv. Ludmily, propojený kurtinou s bastionem sv. Petra.

Současný stav

V roce 1866 bylo rozhodnuto o bourání pražských hradeb, čemuž Vyšehrad unikl, neboť zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911 – poté byl předán městu. Z rozsáhlých podzemních kasemat a spojovacích chodeb slouží nyní síň zv. Gorlice (330 m², výška 13 m) jako depozitář originálních soch z Karlova mostu.

Vyšehrad s kostelem sv. Petra a Pavla, sídlem Vyšehradské kapituly, přilehlým hřbitovem s hrobkami významných českých osobností a dominantou Slavínem i s dalšími zajímavými historickými objekty je památným místem spjatým s počátky české státnosti. Vyšehrad je místem zajímavým pro historiky a archeology. Půlstoletí svého profesního života zdejšímu výzkumu zasvětil archeolog Bořivoj Nechvátal, který zde v roce 2014 spolu s kolegy ručinil s kolegy významný objev. 

Nachází se zde hned několik sadů: Vyšehradsské sady, Štulcovy sady, Karlachovy sady a v západní části nová vinice.