Táborská brána, V Pevnosti 35/11 (Vyšehrad)

K zásadní přeměně Vyšehradu v  barokní citadelu vedl průběh třicetileté války. Jako autor záměru vybudovat na Vyšehradě pevnost bývá uváděn generál Raimund Montecuccoli, kterého po skončení třicetileté války v roce 1648 podpořil hrabě Conti.  V roce 1644 se rozhodl zemský sněm opevnit pražská města takovou fortifikací, která by zaručovala jejich obranu. Výstavba začala roku 1653, kdy se císař Ferdinand III. rozhodl obehnat hlavní město novým typem opevnění a proměnit je v pevnost. Téhož roku se skutečně na Vyšehradě rozeběhly stavební práce. Do výstavby zasáhl významně plukovník Giuseppe Priami, který navrhl četné úpravy, využívající ke stavbě pevnosti výhod nepřístupného terénu. Některé prameny uvádějí, že Táborská brána musela vzniknout nejpozději krátce po roce 1639, kdy byla budována první rohová vyšehradská stavba a rok 1655 se vztahuje k jejímu prodloužení.

Pro vchod do opevněného areálu z jižní strany byla vybudována Táborská brána, která stojí uprostřed kurtiny (což je přímá část hradby mezi střeleckými stanovišti) rohové hradby. V poschodí bány nad průjezdem se nacházejí tři místnosti. Z předsíně vedou do předbrání čtyři střílny. Ze dvou dalších místností na západní straně brány jedna sloužila jako strážnice a druhá jako kancelář pro písaře. V následujících letech se však vyšehradské citadele válečné konflikty vyhýbaly, takže brána sloužila celníkům a sloužila jako akcíz, tedy stanoviště potravní daně. Brána jev současnosti uzavřena dubovými vraty, ale v minulosti se až do sklonku 19. století uzavírala kovovou mříží. V roce 1931 byl proražen skrz hradební val průchod pro pěší. Malý půvabný domeček č.p. 89 z 19. století vpravo vedle Táborské brány byl zbořen soukromým majitelem po společenských změnách v roce 1989.