Tunely vyšehradské pevnosti (Vyšehrad)

Vyšehradská citadela byla nepřehlédnutelnou součástí pražského barokního opevnění. Přestože do obrany hlavního města prakticky nikdy nezasáhla, neboť ji bylo možno obejít a posádka to měla daleko do Prahy na výpady, hrozilo jí několikrát zničení. Nejblíže k tomu bylo v roce 1747. V září toho roku, za druhé slezské války, oblehla pruská armáda Fridricha II. (Bedřicha II.) o síle 70 tisíc mužů Prahu. Čelilo jim pouhých 17 tisíc mužů pražské posádky. Po třídenním ostřelování těžkým dělostřelectvem Praha kapitulovala a Prusové obsadili město. Již v listopadu je však vyklidili, ale zanechali po sobě památku. Na několika místech, mj. na Vyšehradě, nastražili Prusové mohutné nálože, které měly po jejich odchodu vybuchnout. Tento plán však Pražanům vyzradili pruští dezertéři a ostatně, Vyšehradští, pečlivě pozorující odchod Prusů z citadely, něco podobného tušili. A tak se bezprostředně po odchodu vojska vydali do opuštěné pevnosti tři vyšehradští měšťané – kolář Antonín Bašta, zlatník František Vančura (též Vamser) a krejčí Kašpar Nepatrný. Vstoupili do kasemat a po dlouhém hledání se jim podařilo nalézt doutnáky, které je přivedly k 133 soudkům prachu. Díky nim unikla vyšehradská citadela naprosté zkáze. Odvážlivci byli císařovnou Marií Terezií odměněni medailí a malou doživotní rentou. V době sedmileté války (1756–1763) Prusové v roce 1757 znovu oblehli Prahu, ale již bez úspěchu. Na Vyšehradě byla ve Starém děkanství zřízena výrobna munice, roku 1760 však došlo k výbuchu prachu, při němž zahynulo 20 vojáků, ale výbuch zničil i kapitulní rezidenci. Další velký požár vypukl v citadele v roce 1927.

Od poloviny 19. století nastalo „zcivilnění“ vyšehradské pevnosti. Došlo k výstavbě nového probošství, roku 1878 byla opravena rotunda sv. Martina a o čtyři roky později byla rekonstruována kaple Panny Marie na Šancích. V roce 1885 začala zásadní přestavba kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla. Bylo stále zřejmější, že barokní hradby před nepřítelem už žádné město neochrání, a tak bylo roku 1866 pražské opevněné zrušeno a začalo se s jeho postupnou likvidací. Měla být zbořena i citdela. Na Vyšehradě však nikomu opevnění nepřekáželo, a tak mělo přijít na řadu až nakonec. Vyšehradskou citadelu opustili vojáci až v roce 1911, ale to už nebylo bourání hradeb aktuální. Našlo se naštěstí mnoho těch, kteří si uvědomovali, že na jejich místě by vyrostla moderní zástavba, která by zbylé vyšehradské památky zcela pohltila. Když citadela přečkala přízní osudu a rozumnému uvažování odborníků všechny hrozby o její likvidaci, nadešel čas jejího rozkvětu. Archeologické výzkumy, které jsou ztíženy neustálým budováním fortifikací v tomto prostoru během dlouhých staletí, posunuly naše vědění, přesto mnoho otázek přetrvává. Sadové úpravy a opravy budov učinili z vyšehradské citadely unikátní místo.nejen díky svému historickému odkazu, ale i jako oáza klidu a zeleně.Tomu přispěly i citlivé úpravy v minulém století. Ve dvacátých letech byly v hradbách bývalé pevnosti proraženy dva tunely pro pěší, které propojily Nusle s Podolím. V ulici V Pevnosti byl vybudován můstek, který překlenuje cestu spojující obě části podchodu a vytváří tak vlastně „třetí tunel“. Cihlami obložený podchod je včetně schodiště vedoucího k tunelům velice citlivě zabudován a dotváří romantickou atmosféru citadely.