Činžovní dům Svobodova čp. 144/4 (Vyšehrad)

Autorka textu se v tomto domě narodiia a vyprávěla o něm i před časem i v Toulkách, vzpomínkách a příbězích č. 1.  

Dům v secesním slohu postavil v roce 1906 na poměrně malé parcele na nároží Svobodovy ulice a ulice Na Slupi, která zahrnovala i část pozemku Vyšehradského nádraží, Čeněk Lorenc pro ing. Jana Wilda (písmeno W také dodnes najdeme na fasádě). Kvůli blízkosti železniční dráhy musel stavebník splnit řadu podmínek, které stanovil Magistrát královského hlavního města. Stavba na straně k železnici musela být provedena „veskrze z látek ohnivzdorných, bez jakýchkoli východů na staniční plato a s odvedením vod dešťových mimo pozemek dráhy.“ Samozřejmostí byla povinnost stavebníka zřídit podél domu na své náklady chodník, vydlážděný vzorovou mozaikou z mramorového kamene černého, červeného a bílého stejné tvrdosti. „Po kraji nechť opatří se chodník obrubou žulovou.“ Od počátku se počítalo s provozováním hostince v přízemí, proto bylo v podmínkách zahrnuto i zřízení dvou šachet pro spouštění pivních sudů a k ukládání ledu. Podle dochovaných materiálů víme, že minimálně od roku 1938 měl hospodu Pod Slavínem v nájmu František Honc, který musel každý rok žádat magistrát o povolení zřídit před svým podnikem během letní sezony hostinskou zahrádku a uhradit náležité poplatky. Každopádně typická lidová hospoda, o níž se říkalo, že byla vyhledávaná místní galérkou (na nádraží se vždy vyskytovali především drobní kapsáři), fungovala donedávna. Pan Honc ještě na počátku 60. let v domě žil v druhém patře a posléze zemřel. Moje maminka vzpomínala, že jí dával rady, jak uvařit správný hovězí vývar. Byt po něm získal jeho syn téhož jména, který se stal vrchním číšníkem v první a na mnoho let jediné Čínské restauraci ve Vodičkově ulici, vyhledávané především pražskými umělci.

Dům měl původně na každém patře jediný pětipokojový byt s kuchyní, komorou, pokojíkem pro služku a sociálním zařízením. V poválečné bytové krizi byl rozdělen na několik menších jednotek se společným záchodem. Ještě v roce 1956 dům vlastnila soukromá majitelka Miroslava Štolbová, která jeho polovinu získala již v roce 1929 spolu se svým mužem Oldřichem. Jednalo se o tu část, která do té doby patřila rodině Cámarových. Císařský rada Felix Ramon Cammra (později přejmenovaný na Cámaru), původně důstojník u jednotky c. k. pěšího pluku č. 21, ji zakoupil od ing. Jana Wilda 13.1.1919 a žil tu se svou ženou Karolínou a synem Felixem Achillem de la Cámarou (8.11.1897-8.5.1945). V roce 1925 starý pan Cámara zemřel a v domě nadále bydlel jeho syn se svou matkou a s manželkou, baletkou Jelizavetou Nikolskou (24.10.1904-16.8.1955).

Z pozdějších známějších obyvatel domu je třeba zmínit režiséra Petra Ruttnera (4.6.1942-2.3.2012), autora více než tří stovek dokumentů především o umění a umělcích a kameramana a fotografa Andreje Barlu (*29.11.1940).