Národní aréna, Vinohradská, Italská (Vinohrady)

Historie

Na pomezí Vinohrad a Nového Města, v oblasti za Národním muzeem mezi ulicemi Slezskou a Kladskou, se za osmdesát let - mezi roky 1850 a 1930, vystřídalo přes deset letních divadelních scén. Od roku 1849 do roku 1885 bylo v šesti arénách ( Pštroska, Novoměstské divadlo, Kravín, Aréna na hradbách, Národní aréna a Nové české divadlo) odehráno celkem 5331 představení. Přitom se hrálo většinou jen v létě. Vzhledem k tomu, že se do divadelních arén vešlo mnoho diváků (zhruba 800 na jedno představení, mnohdy i více), lze vypočítat, že v uvedeném období navštívilo arény na Královských Vinohradech více než čtyři miliony lidí.

V poslední třetině 19. století si také Staročeské divadelní družstvo postavilo Novou arénu - kromě mladočechů, kteří měli své Nové české divadlo od roku 1876 na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy. Národní aréna vyrostla na poli proti Divadlu v Pštrosce, přesněji mezi Italskou, Vinohradskou, Balbínovou a Římskou ulicí. Nedaleko odsud se nacházelo ještě Teatro salone italiano.

Ještě předtím se kolem roku 1875 vedly velké spory mezi mladočechy a staročechy o vedení správy zemského divadla (Prozatímního divadla na Národní třídě). Mladočeši ve sporu zvítězili, a staročeši to nenechali jen tak a v roce 1876 požádali Královské Vinohrady o přesunutí původní Arény na hradbách na jiné místo. Museli se poohlédnout po novém pozemku, který našli na volném poli proti Pštrosce. Byl to vlastně politický protest, proto se divadlu říkalo také Trucaréna. K žádosti přiložili také plán architekta Josefa Niklase (1917-1877). Vinohradská obec jim divadlo povolila a staročeši koupili Arénu na hradbách, která stála od roku 1869 nad Koňskou branou. Při bourání hradeb však byla zrušena i aréna.

Stavba

Stavbu Národní arény na Vinohradech vedli Josef Svoboda a Antonín Kutina. Vnější tvář budovy připomínala původní Arénu na hradbách, vnitřní zařízení a vybavení však bylo nové. Byl vystavěn hlubší a širší parter, interiéry měly novou výzdobu.  V roce 1877 bylo vzadu přistavěno skladiště dekorací.

Divadlo

Staročeši pověřili jejím vedením osvědčeného divadelníka Pavla Švandu ze Semčic, který byl proslulým divadelníkem a založil divadlo na Smíchově. Sezóna byla zahájena odpoledne 5. června 1876 Kavkovou fraškou Švihák a kupec. Jiné zdroje uvádějí, že se hrál již 13. května Netopýr od J. Strausse. V Národní aréně se hrávalo denně po celou sezónu, která trvala čtyři měsíce. Do repertoáru byla zařazována jak představení činoherní, tak i operety a komické opery. Operety byly asi nejoblíbenějšími představeními. Vystupovali zde tehdy známí umělci Vendelín Budil, Eliška Pešková, Pštross, Volfová, Veselá a další.

V roce 1877 po spojení mladočechů a staročechů v jedno „Spojené družstvo“ (divadelní) se Národní aréna stala pobočnou scénou Prozatímního divadla a začala živořit. Již v září 1880 se zde konalo poslední představení a následujícího roku, tedy v roce 1881, byla aréna zbořena. Brzy na to zde byly postaveny činžovní domy a dnes je prostor, kde kdysi stálo divadlo, schován uprostřed dvorního traktu velkého bloku budov.

Architekt

Josef Niklas se narodil v roce 1817 ve Volyni a zemřel v Praze na Novém Městě v roce 1877. Vystudoval Polytechnický ústav (nyní České vysoké učení technické). Oženil se s Magdalénou Havlovou a jeho synovcem byl stavitel a mecenáš Vácslav Havel, dědeček prezidenta Václava Havla. Josef Niklas působil také jako pedagog, na pražské technice, kde byl i rektorem, a na české reálce. Je také autorem Novoměstského divadla, které stálo poblíž kolejiště nynějšího Hlavního nádraží Praha, a dále ještě např. Nového probošství na Vyšehradě. Je pochován na Olšanských hřbitovech.