Zdeněk Štěpánek (Vinohrady)

Štěpánek se narodil jako syn hospodářského správce, který často měnil místa zaměstnání. Byl prasynovec dramatika J. N. Štěpánka. V Rakovníku navštěvoval rok reálku, 1908–12 hospodářskou školu. V roce 1913 odešel k divadelní společnosti A. Marka, poté působil u společnosti R. Morávka (1914) a K. Jičínského (1914-15). Roku 1915 se dobrovolně přihlásil do rakouské armády a na podzim téhož roku padl na ruské frontě do zajetí, z něhož se mu podařilo uprchnout. V Kyjevě, kde zpočátku pracoval v různých profesích (kuchař, pekař, zpěvák, příručí aj.), byl od r. 1916 vedoucím režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla. Roku 1918 se přihlásil do České družiny a stal se členem Divadla československé armády na Rusi, kde se uplatňoval jako režisér, herec a dramatik a s níž se 1920 vracel do vlasti přes Sibiř, Čínu, Cejlon, Suez a Terst. Doma působil jednu sezonu v kladenském divadle, odkud přešel 1921 do Městského divadla na Královských Vinohradech  a 1934 do Národního divadla, kde setrval až do své smrti. Po druhé světové válce byla prověřována jeho činnost za protektorátu, přičemž byl obviněn zj. z toho, že v červnu 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české v Obecním domě (přenášené též rozhlasem) rezoluci, v níž byl schvalován nacistický okupační režim a hanobeni činitelé našeho zahraničního odboje, v březnu 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, při návštěvě J. Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově. Disciplinární komise vyloučila Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho lidovému soudu, na rozdíl od dalších umělců se mu však podařilo dosáhnout očištění a v září roku 1946 se mohl vrátit do Národního divadla, aby při premiéře Shawava Candidy byl manifestačně přivítán publikem, i před filmovou kameru.

               Štěpánek je pokládán za jednu z nejvýznamnějších českých hereckých osobností 20. století, za pokračovatele a završitele vojanovské a vydrovské tradice. Byl hercem robustní postavy a charakteristicky chraplavého hlasu, který uplatnil nejen při divadelní a filmové práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. S Prahou 2 je spjato jeho působení v divadle na Královských Vinohradech, kam nastoupil v roce 1921. Nejvlastnějším Štěpánkovým oborem byly postavy vnitřně nepevné a rozervané, posedlé běsem a pronásledované jakousi osudovou kletbou, s níž svádí dramatický zápas. Svým založením jsou to však typy v podstatě hrdinské, nezkrotného temperamentu, neochvějné a nezdolné vitality, živočišné chlapské mužnosti, která může nabývat i podoby sympatického furiantství, bouřliváckého fanfarónství, ale i něhy a skryté bolesti. Není náhoda, že první vrcholy Štěpánkovy vinohradské éry představoval Franci v Kvapilově inscenaci Langerovy Periférie (1925) a především jeho Cyrano z Bergeracu (1925), který se - přirovnáván k Cyranovi Vojanovu - stal naprostým triumfem (dvaadevadesát opon při premiéře!). Po více než dvaceti letech se Štěpánek k Cyranovi vrátí v Salzerově inscenaci (1949), v níž titulní roli vedle alternovali ještě K. Höger a E. Kohout. Podle J. Pivce byl Högerův Cyrano současně myslící a cítící člověk, Kohoutův opojné víno našeho mládí, u něhož nezáleželo na tom, co říká, ale jak, a Štěpánek byl "pravda pravdoucí, člověk mu věřil každé písmeno romantických vět, každé gesto temperamentního gaskoňského mušketýra, i v našem století". Podobného rodu byla i titulní role v Čapkově Loupežníkovi (1928), který tehdy podle O. Scheinpflugové "přitáhl studenty a mládí z celé Prahy", Mahenův Jánošík (1932), či titulní postava "předměstského apače" v Langerově Obrácení Ferdyše Pištory (1929). Již v době působení na vinohradské scéně se zformoval kmenový repertoár jeho rolí, v němž zásadní místo náleželo postavám shakespearovským: Hamlet v Kvapilově inscenaci (1927), třebaže v přímé soutěži s Hamletem Kohoutovým v Hilarově inscenaci v Národním divadle prohrál  (kritika psala o nastudování "plném skvělých rozběhů a bezradných gest, zachycených okamžiků a ztracené linie"), láskyplně agresivní mužný Petruccio ze Zkrocení zlé ženy (1932), Othello (1930), Antonius v Juliu Caesarovi (1927) a Richard III. (1934), jehož v době Hitlerova nástupu hrál jako zločineckou stvůru bažící po moci (nad jeho trůnem mu visel hákový kříž, než musel být po protestech německého velvyslance odstraněn).  Zkušenost ze zvichřené revoluční doby prožité v Rusku jistě prohloubila jeho pochopení pro vnitřně rozervané postavy ruského repertoáru, které ztvárnil v proslulých dramatizacích Dostojevského románů J. Bora, počínaje Raskolnikovem v Zločinu a trestu /1928/, jehož drtivý účinek na publikum vystihují slova kritika E. Konráda: "Jako by se vrchol Himaláje svalil do hlediště Vinohradského divadla, rozdrtil a pohřbil nás všechny".  V Bratrech Karamazových ztvárnil nejprve temného nihilistického svůdce Stavrogina (pohostinsky v Národním divadle, 1930, v dramatizaci F. Götze a režii K. Dostala), o rok později v Borově dramatizaci na Vinohradech ztvárnil Míťu, postavu živelné dravosti instinktů a démonického nitra, projasňovaného výtrysky vnitřního jasu. Poslední velkou postavou na Vinohradech, již vytěžil Štěpánek z Dostojevského, byl Myškin v Idiotovi /1934/). Během vinohradské éry se Štěpánkovo herectví rozrostlo do šíře a hloubi, svrchovanost v ovládání vnějších vyjadřovacích prostředků se prohloubila zaujetím lidskou pravdivostí, těženou z vnitřní intenzity, a objevováním síly ukryté v dramatickém a básnickém slově. Štěpánkovo tělo, rozložitou robustností monumentalizující každou postavu, jako by zvnitřňovala kouzelná mámivost jeho hlasu, schopného nejrůznějších odstínů, s onou typickou, mnohokrát marně napodobovanou intonací, rozeznívající řeč ve vší její melodické a rytmické kráse. Již J. Bor v jedné z prvních štěpánkovských esejích o jeho hlase osobité barvy, podle potřeby sametově hebkém a přitom jaksi "zrnitém" psal jako o převzácném daru přírody, mluvil o velkém rozpětí, stoupajícím "z hloubky mohutné prsní resonance až k stříbrným vysokým tónům hlavovým". 
Když po četných osobních i úředních peripetiích v prosinci 1934 nastoupil Štěpánek do Národního divadla, v Hilarem vybudovaném činoherním souboru, překypujícím silnými hereckými osobnosti, se záhy prosadil. Plynule rozmnožil svou galerii shakespearovských postav, počínaje Kalibanem v Bouři (1937) a Macbethem ve vynikající Borově inscenaci (1938), přes svého druhého Othella (1940) a Shylocka v Salzerově inscenaci Kupce benátského (1954) až ke králi Learovi (1959, 1961). Mohl navázat i na svůj "ruský" repertoár: hejtmanem z Gogolova Revizora, ve Frejkově režii (1936) uchopeným jako obludná expresionisticky groteskní maska, reprezentující surovou a sveřepou moc, kajícím se hříšníkem Nechljudovem v dramatizaci Tolstého románu Vzkříšení (1939), první společné inscenaci s J. Borem, který z Vinohrad přešel na místo šéfa činohry Národního divadla, Raskolnikovem, kterého si zopakoval ve zkrácené verzi Borovy dramatizace Zločinu a trestu (1941). Po válce pak tuto linii rozšířil kupř. o postavu ztroskotance života Tětěreva v Honzlově nastudování Měšťáků (1949), Višněvského z Ostrovského Výnosného místa (1950), jehož - slovy kritika - ztvárnil jako postavu vpravdě shakespearovskou, proměniv ji v "přízračný symbol vládce říše tmy", Gajeva ve Čechovově Višňovém sadu (1951), tragicky rozvráceného plukovníka Berjozkina z Radokovy inscenace Leonovova Zlatého kočáru (1957), či Něstrašného v Gorkého hře Dostigajev a ti druzí (1963). První rolí, jíž se ještě před uzavřením řádné smlouvy uvedl na scéně Národního divadla, byl Francek z Maryši bratří Mrštíků (1933), kterého si zahrál již na Vinohradech (1926). Shodou okolností šlo o jedno ze dvou pracovních setkání s Hilarem, s nímž se jak na Vinohradech tak v Národním divadle osudově minul. Stejně jako na Vinohradech i v Národním divadle k pilířům Štěpánkova repertoáru patřily postavy českého klasického i soudobého dramatu: v Maryši ztvárnil též Vávru (1942, 1956) ,  v Jiráskově Lucerně postupně mlynáře (1935), vodníka Ivana (1952, 1964), Valentu v Tylově Paličově dceři (1944), radikálního buřiče Dvořáka v Šubertově dramatu selské vzpoury Jan Výrava (1937, ve filmovém zpracování z téhož roku ztvárnil titulního hrdinu), maršála ve vynikající Dostalově inscenaci  Čapkovy Bílé nemoci (1936), otce v Matce téhož autora (1938), titulní postavu v Dvořákově hře Král Václav IV. (1938) a Mikuláše Dačického z Heslova v aktovkách L. Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová (1938), vášnivého milence života a vína a zároveň horlivého vlastence, jehož promluvy v čase ohrožení národní existence sklízely nadšené ovace publika, podobně jako monolog o jižních Čechách z úst dalšího ze Štěpánkových hříšných a kajícných milovníků života, Petra Voka z Rožmberka v Zuzaně Vojířové (1942), již si herec napsal sám podle povídky F. Kubky a jež se stala nejnavštěvovanějším představením za protektorátu. Obdobný úspěch zaznamenal i jeho "nezbedný bakalář" Pička (1941), kterého si napsal rovněž sám podle dvou historických povídek Z. Wintra jako další variaci na sympatického výtržníka, pod jehož drsným fanfarónstvím se ukrývá cyranovský smutek. V divadle Štěpánek i příležitostně režíroval: na Vinohradech především některé své vlastní hry, v Národním divadle pak v padesátých letech především česká klasická dramata (Naši furianti, Maryša, Lucerna). Významné bylo jeho nastudování Čechovovch Tří sester (1955), předznamenávající dramaturgickou linii Krejčovy éry.
Přestože těžiště Štěpánkovy práce bylo na jevišti, během své kariéry hrál v 65 filmech, u některých z nich se podílel i na scénáři a byl autorem námětu. Ve filmu se objevil krátce po příchodu do Divadla na Vinohradech v epizodní roli v Kvapilově  Zlatém klíčku. O tři roky později už hrál titulní postavu ve filmu Josef Kajetán Tyl (S. Innemann), v roce 1929 pak ve Svatém Václavovi v režii Jana S. Kolára. Odtud se počíná dlouhá řada historických postav, jež v průběhu let na filmovém plátně ztělesnil: František Palacký v Krškových snímcích Revoluční rok 1848 (1949) a Mladá léta (1952), František L. Rieger v Krškově Mikoláši Alši (1951), dvojrole Jana Husa a Jana Žižky ve Vávrově husitské trilogii (Jan Hus, 1954, Jan Žižka, 1955, Proti všem, 1956), Jan Evangelista Purkyně ve Vávrově Horoucím srdci (1962). Od třicátých let mohl již zvukový film využít Štěpánkových bohatých divadelních zkušeností, přičemž zaznamenal i některé z jeho největších divadelních úspěchů: Ferdyšem Pištorou počínaje (Obrácení Ferdyše Pištory, J. Kodíček, 1931) přes Antonína Havla ve Vojnarce (V. Borský, 1936), sedláka Výravu (Jan Výrava, r. V. Borský, 1937), maršála v Bílá nemoci (r. H. Haas, 1937), Mikuláše Dačického z Heslova (Cech panan Kutnohorských, r. O. Vávra ,1938), Valentu v Paličově dceři (V. Borský, 1941), Pičku v Nezbedném bakaláři (r. Otakar Vávra, 1946) až po papírníka Jana Hlubinu v Krškově Měsíci nad řekou (1953). Kromě O. Vávry, který mu vedle již zmíněných snímků nabídl závažné role se silným psychologickým nábojem (kavárník v Panenství, 1937, Martin v Kouzelném domu, 1939, převor Antonín v Rozině Sebranci, 1946, Mizina v Občanu Brychovi, 1958), spolupracoval Štěpánek nejčastěji s Martinem Fričem (doktor Slaba v Experimentu, 1943, maršál Russworm v Císařově pekaři a Pekařově císaři, 1951, opilec Ing. Danda v Dnes naposled, 1958).  V padesátých a šedesátých letech hrál Štěpánek silné psychologické studie civilních, stárnoucích a starých mužů, z nichž snad nejvíce utkvěl jeho monumentální portrét Löwenbacha, terezínského předsedy samosprávy, jenž svým odmítnutím podepsat seznam zařazených do transportu vědomě přijímá svou vlastní smrti (Transport z ráje, Z. Brynych, 1962), či senilní profesor v Herzově Znamení raka (1967). Významná byla i Štěpánkova televizní práce – hrál v několika vynikajících televizních inscenacích: Jegor Bulyčov (1967), Princezna Pampeliška (1967), Waterloo (1967) a Jiráskova Lucerna (1967), v níž - podobně jako v několika inscenacích v divadle - ztvárnil vodníka Ivana.  Divadelní kritik a historik F. Černý v nekrologu z roku 1968 napsal, že "i kdyby býval pouze četl verše a prózy, stačilo by to k tomu, aby mu to zajistilo věčnou paměť v našich kulturních dějinách". Jeho nedostižné mistrovství hlasové "čaromoci" je naštěstí bohatě zachyceno a v rozhlasovém "zlatém fondu" jsou kromě Štěpánkova umění recitace uchovány nejen hercovy velké divadelní role (Višněvskij, Tětěrev, Maršál), nýbrž i postavy ze současných rozhlasových her a dramatizací. Je takřka symbolické, že herec zemřel krátce po svém vystoupení ve Viole, kde měl svůj večer Čtení ze starého zákona.
Jako dramatik se Štěpánek ve svých umělecky nenáročných a lehce zábavných dramatech většinou tematicky vracel k ideálům legionářské soudržnosti a chlapského přátelství, poznaných za války, které někdy fungovaly pouze jako vnější rámec milostných konfliktů (Transport č. 20 /1927/, Monastýr nad tajgou /1929/, Kamaráde, kde jsi? /1936/). Dobový problém nesnadného začleňování bývalých legionářů do mírového života postihl ve veselohře Hrníček Štěstí (1930). Z veseloherního ladění se vymyká sociální drama Lidé minulých dnů (1932), které konfrontuje protikladné ideové postoje ruských běženců u nás. Největšího ohlasu dosáhl svou veselohrou Nezbedný bakalář (1937), napsanou na motivy Rakovnických obrázků Z. Wintra ,  a jako příležitostný scenárista (Cech panen kutnohorských podle L. Stroupežnického, 1938). V první knize memoárů Herec (1961) vzpomíná na svou hereckou cestu, nastoupenou u kočovných společností a úspěšně završenou v Národním divadle, v knížce Vzpomínky (1966) vyprávěl o svém dětství, peripetiím své válečné anabáze věnoval podstatnou část pamětí Za divadlem kolem světa (1970).

Za svou uměleckou činnost Štěpánek obdržel řadu ocenění: státní cenu (1926, 1936, 1951), titul národní umělec (1953), Řád práce (1958) a Řád republiky (1963). Byl otcem herečky Jany Štěpánkové (1934-2018), dcery z prvního manželství s herečkou Národního divadla a dcerou básníka Vítězslava Hálka E. Hálkovou, a herců Martina Štěpánka (1947-2010) a Petra Štěpánka (* 1948) a režisérky Kristiny Taberyové (* 1951) z druhého manželství se Soňou Grossovou. Až do padesátých let bydlel v Kouřimské ulici 2347/24, ve stejném domě bydlel významný divadelní režisér Jaroslav Kvapil. Poté až do své smrti bydlel na Malé Straně v Míšeňské 67/10 v domě U zlatého beránka, kde se předtím narodil jiný český herec, Eduard Vojan.