Martin Růžek (Vinohrady)

Martin Erhard

Jeden z nevýznamnějších českých herců druhé poloviny 20. století, v letech 1957–1963 člen činohry Divadla na Vinohradech (Divadlo čs. armády), posledních 20 let svého života bydlel v Londýnské ulici.

Martin Růžek, vlastním jménem Martin Erhard, se narodil 23. 9. 1918 v Červeném Kostelci a zemřel 18. 12. 1995 v Praze. Pocházel z rodiny obchodníka se suknem, po jehož náhlé smrti v roce 1929 se rodina odstěhovala nejprve do Hradce Králové a poté do Prahy. Studoval reálná gymnázia v Náchodě, Hradci Králové, maturoval v roce 1939 na reálném gymnáziu v Praze - Karlíně. Zapsal se na studium lesního inženýrství na pražské technice, po zavření vysokých škol pomáhal matce v její živnosti mandlování prádla, pracoval na magistrátě, maloval obrazy, živil se jako číšník, byl nasazen do protiletecké obrany. Ze skladových zásob Luftschutzu obstaral pokrývky, které se prostřednictvím odbojáře, pomáhajícího účastníkům atentátu na R. Heydricha, dostaly ukrytým parašutistům. Na památku strýce, popraveného v roce 1941 za odbojovou činnost, přejal v roce 1944 matčino rodné příjmení (úředně proběhla změna jména až v roce 1962). Za okupace začíná jeho cesta k divadlu, která poté, co v roce 1935 nebyl přijat na konzervatoř, vedla přes působení v ochotnických a poloprofesionálních souborech: v souboru Čin, poté v D-Tvář, který založil s dalšími mladými herci, nato v divadélku Rokoko ve skupině Živé jeviště pod vedením satirika Václava Laciny, a konečně v souboru divadelního podnikatele, režiséra a konferenciéra Jana Snížka. Po osvobození nastoupil do svého prvního profesionálního angažmá ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi. S divadlem se rozloučil v roce 1990, kdy na vlastní žádost odešel z Národního divadla do důchodu. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 18. prosince 1995. Urna s ostatky byla uložena do rodinného hrobu v jeho rodišti.
M. Růžek byl jedním z nejvýznamnějších českých herců druhé poloviny 20. století. Jeho herectví se vyznačovalo širokým výrazovým rejstříkem, hlubokou psychologickou analýzou lidských typů, přesvědčivostí a realismem. Za svůj umělecký život ztvárnil velkou škálu tragických i komických a tragikomických postav klasického i moderního repertoáru. V divadle, které vždy bylo jeho hlavní uměleckou doménou, vytvořil nejméně 135 rolí, účinkoval však i v 99 filmech a 190 televizních inscenacích, filmech a pořadech. Jeho charakteristický kultivovaný hlas byl hojně využíván v rozhlasových inscenacích, čteních, přednesech a pásmech. Často byl angažován i ve filmovém a televizním dabingu.
Po osvobození v létě 1945 přijal angažmá v nově ustaveném Středočeském divadle v Mladé Boleslavi, odkud však již v roce 1946 odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde pod vedením režiséra Karla Konstantina ztvárnil řadu závažných komických i charakterních postav, z nichž publikum i kritiku zaujal zvláště zemědělský dělník Jiří v Steinbeckově hře O myších a lidech, jako Ezer Manon v O´Neillově hře Smutek sluší Elektře či Malvolius v Shakespearově komedii Večer tříkrálový. V roce 1948 odešel do Brna již jako zralý herec, projevující velkou pohybovou i slovní kulturu, s výtečnými předpoklady pro kresbu rozporných, psychologicky komplikovaných charakterů, jak to dokládá kupř. ztvárnění rozvráceného člověka Jakova Bardina v Gorkého Nepřátelích, Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, starosty Estébana v tragédii Lope de Vegy Fuente Ovejuna i řada historických figur (Zikmund v Jiráskově Janu Roháči i Janu Žižkovi, Boleslav I. v Jarišově stejnojmenném dramatu, Šándor v Mahenově Jánošíkovi i biskup Cauchon z Shawovy Svaté Jany), které ztvárnil jako živé, svými rozpory a psychologií současníkům srozumitelné postavy. Za umělecký vrchol jeho brněnského angažmá je pokládán jeho "intelektualizovaný" Othello (1956), jehož mučivé vnitřní rozpory a urputný zápas i muka postihl s nezvyklou intenzitou.

Koncem roku 1957 Růžek odešel do pražského Divadla čs. armády (dnešního Divadla na Vinohradech) a následujících pět a půl roku v době pozvolna se uvolňujícího celospolečenského klimatu, v dělné a kolegiálně atmosféře kvalitního činoherního souboru pro něj bylo plodným obdobím herecké práce, kdy vytvořil řadu vynikajících hereckých portrétů historických i současných postav rozmanitého žánru, počínaje titulní rolí Dvořákova Václava IV. v režii Jana Škody, který mimořádně zaujal kritiku jako jeden z nejsilnějších hereckých výkonů divadla těch let vůbec. Zde osvojené tvůrčí přístupy k interpretaci historických osobností rozvíjel Růžek i v pozdějším období v Národním divadle v klíčových rolích světového dramatu: král Jindřich v Anouilhově Tomáši Becketovi, biskup Arnessön v Ibsenových Nápadnících trůnu, v titulní roli krále Jana ve stejnojmenném dramatu F. Dürrenmatta (pohostinsky opět na vinohradské scéně v roce 1968). Mezi další výjimečné výkony Růžkovy vinohradské éry patří nesporně jeho Koriolanus ze stejnojmenné Shakespearovy hry (1959), nepateticky, civilně pojatý Napoleon z Piscatorovy dramatizace Vojny a míru (1958), v žánru současného dramatu zaujala jeho postava starého dělníka z kamenolomu Palivce v komorní hře Ludvíka Aškenazyho Host (1960) v režii L. Pistoria (tutéž roli si zopakoval ve filmové podobě pod názvem Noční host, r. Otakar Vávra, 1961) nebo dvojrole Vantocha a Hardena v Kohoutově dramatizaci Čapkovy Války s mloky v režii J. Dudka (1963). Zcela osobitou se ukázala i Růžkova komika, která se na Vinohradech uplatnila ve třech inscenacích: v postavě kapitána Brazena ve Farquaharově komedii Verbíř, která v úpravě Bertolda Brechta dostala název Bubny a trumpety (1959), v tragikomické postavě číšníka Alberta Heytmanna v satirické komedii Zázračná kariéra Alberta Heytmanna autorů S. Dudova a M. Tschesno-Hella, a v roli Petruccia ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy (1962), k němuž se vrátil po sedmi letech, lidsky i umělecky zralejší, tentokrát po boku V. Chramostové v roli Kateřiny.

               V roce 1963 odešel Růžek do Národního divadla, v němž během příštích 27 let vytvořil 50 rolí, z nichž mnohé se zapsaly výrazně do povědomí diváků i divadelní kritiky. V hlavní roli Franze ve hře Vězňové z Altony jej vysoce ohodnotil sám autor J.-P. Sartre a podobně v roce 1968 Friedrich Dürrenmatt ocenil jeho výkon v roli rytíře Johanna von Büren ve hře Novokřtěnci. Mezi další důležité Růžkovy kreace patřila role Dostigajeva v Gorkého hře Dostigajev a ti druzí (1964), Vrchní v Jiráskově Lucerně (1964), Otakar v Ze života hmyzu bratří Čapků (1965), Tartuffe v Molierově hře (1965), Milt Malville v Schisgalově A co láska? (1965), Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně (1966), kuchař v Brechtově Matce Kuráži (1970), Don Juan v Poquelinově Posledním dobrodružství dona Juana (1971), Valenta v Tylově Paličově dceři (1973), starý kníže Bolkonskij v Tolstého Vojně a míru (1975), strýc Sokrates v Nezvalových Milencích z kiosku (1975), Nozdrev v Gogolových Mrtvých duších (1975), Josef Roškot v Šrámkově Měsíci nad řekou (1976), Leonato v Shakespearově Mnoho povyku pro nic (1976), Slattery v Storeyově Farmě (1977), Ignjat Glembay v Krležově hře Páni Glembayové (1977), Lízal v Maryše bratří Mrštíků (1980), Dvojtečka v Gorkého Letních hostech (1981), Miller v Schillerových Úkladech a lásce (1982), Pinďas v Hubačově Staré dobré kapela (1984), kde se sešel s V. Brodským, R. Hrušínským a J. Kemrem, Gajev v Čechovově Višňovém sadu (1984) či Teobaldo v O´Neillově Miliónovém Marcovi (1988).

               Přestože Růžek za svoji hereckou kariéru natočil okolo stovky filmů, jen v nemnoha z nich měla příležitost plně se uplatnit šíře jeho hereckého rejstříku a výrazových možností, které jeho talentu nabídlo divadlo a posléze i televize a rozhlas. Zprvu byl schematicky obsazován především do záporných charakterových postav, což předznamenala výrazná role fanatického rekatolizátora Antonína Koniáše ve Steklého filmové adaptaci Jiráskova Temna (1950). Z tohoto typového druhu vynikla jeho postava krále Kazisvěta ve Fričově pohádce Princezna se zlatou hvězdou (1959). Předělem v jednotvárnosti nabízených záporných postav byl portrét alkoholika Pešty v neorealistickém snímku režisérů J. Kadára a E. Klose Tam na konečné (1957). Mezi výrazné herecké kreace z tohoto období náleží nepochybně ošetřující lékař ve filmu Kadára a Klose Smrt si říká Engelchen (1962), natočeného podle předlohy L. Mňačka, Prokop Holý v Daňkově Spanilé jízdě (1962), odbojář Štěpán Hradecký v Delongově neprávem pozapomenutém filmu Skok do tmy (1964), postava dr. Fitze v Moskalykově snímku Dita Saxová (1967), natočeném podle novely A. Lustiga, postava purkrabí v Daňkově filmu Královský omyl (1968), postava bílého biskupa v tragické filmové frašce Farářův konec (1968) E. Schorma, biskup Lichtenštejn  ve Vávrově Kladivu na čarodejnice (1969), či legendární Petr Vok z Rožmberka ve Steklého snímku Pan Vok odchází (1979). Větší pole uplatnění než film nabídla Růžkovi televize. Od roku 1958, jeho prvního účinkování v televizi (v titulní roli inscenace Můj generál podle předlohy K. L. Opitze), až do posledního natáčení v roce 1999 se podílel na 200 titulech širokého žánrového rozptylu, od přejatých představení, původních inscenací, televizních filmů, hlasových komentářů, průvodců dokumentárních pořadů, recitačních pořadů. Mezi jeho nejvýznamnější herecké kreace, jež se po právu řadí k tzv. zlatému fondu televizní tvorby, patří Herman Cohen v mezinárodně oceněné Moskalykově inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) podle A. Lustiga, Francisco Goya v Buřiči jejího veličenstva v režii L. Ráži (1969), Honoré de Balzac ve stejnojmenné Blumelfeldově inscenaci (1969), filmový producent Dragant v dramatu Kat nepočká F. Filipa (1971), titulní role v Návratu pana Ryšánka L. Ráži (1971), Silvestr ve Třech na lavičce v režii P. Háši (1978), Karel IV. ve Smrti císaře a krále Karla IV. v režii E. Němce (1978), nebo postava slavného herce Národního divadla Jakuba Seiferta v jeho poslední roli Cyrana z Bergeracu v inscenaci na námět Průchových Hrdinů okamžiku v režii F. Laurina. Pro Růžka to byla příležitost alespoň zprostředkovaně interpretovat svoji milovanou postavu Cyrana, jedno z mála hereckých přání, které mu na divadelním jevišti nebylo splněno. Proto si také závěrečný monolog Cyranův zvolil na své gramofonové desce Supraphonu „Národní umělec Martin Růžek. Portrét herce" (1981), jež je v devíti vybraných monolozích a dialozích reprezentativním průřezem hercovy divadelní tvorby. Zvláštní kapitolu tvoří jeho účinkování v četných televizních seriálech, z nichž mnohé byly ideově poplatné době svého vzniku a umělecky podprůměrné (Třicet případů majora Zemana, 1974, Muž na radnici, 1976, Zákony pohybu, 1978, Dnes v jednom domě, 1979, Okres na severu, 1980, Gottwald, 1986). K těm nemnoha seriálům, jejichž uměleckou kvalitu prověřila doba, patří F. L. Věk (1971) v režii F. Filipa, v němž Růžek vytvořil krásný typ obrozeneckého kněze, profesora Stanislava Vydry. Divácky oblíbený byl též komediální seriál Doktor z vejminku Z. Podskalského, v němž Růžek ztvárnil sympatického dr. Kostrhuna, či Filipův Cirkus Humberto (1988) s Růžkovým principálem. Z jeho četných pořadů pro děti za připomenutí stojí komentář k Čapkově Dášeňce v režii B. Pojara. Byl to právě Růžkův kultivovaný jazykový projev, který využil dabing (připomeňme jím namluvenou postavu Jindřicha VIII. v britském televizním seriálu Šest žen Jindřicha VIII., či roli Shylocka s L. Olivierem v Shakespearově Kupci benátském) a zejména rozhlas, kde účinkoval v množství rozhlasových her, pásem, čtení a recitací. Završením jeho rozhlasové tvorby byla titulní role v rozhlasové dramatizaci Shakespearova Krále Leara v režii J. Horčičky (1988). V roce 1982 mu byla udělena Cena Československého rozhlasu za vynikající interpretační úspěchy a ztvárnění významných rolí ve vysílání Čs. rozhlasu.

M. Růžek byl dvakrát ženat: s operní pěvkyní Jarmilou Palivcovou (1951-1955), od roku 1956 až do své smrti s paní Milenou, s níž posledních dvacet let svého života bydlel v Londýnské ulici 11. V roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1974 mu byl udělen čestný titul Zasloužilý člen Národního divadla, v roce 1978 titul národní umělec, jehož se v prosinci 1989 zřekl a symbolicky vrátil jako projev nesouhlasu s postupem stranické a policejní moci proti listopadové studentské demonstraci. Byl členem KSČ v letech 1963 až 1969, kdy na vlastní žádost ze strany vystoupil. Byl též velkým příznivcem fotbalového klubu SK Slavia Praha a na počátku 60. let patřil k těm aktivistům, kteří se významně zasadili, aby byl klubu (od padesátých let přejmenovanému na Dynamo) navrácen tradiční název Slavia. V letech 1965 až 1983 byl předsedou Odboru přátel Slavie.  Byl též členem Společnosti bratří Čapků.

Galerie: 
Narození
23.9.1918
Úmrtí
18.12.1995 (77 let)
Katastrální území
Štítky: 
Odkazy a literatura:
Josef Balvín: Martin Růžek. Praha, Orbis 1964
Datum poslední aktualizace: 19.3.2022 22:14
Datum vytvoření: 19.3.2022 22:07

Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?